Historie kapely Slaveňáci
První brnkání na kytaru v roce 1967 s Vaškem Ingrišem, první osadní píseň Trampoty na Skaláčku, popisující skutečné trable s budováním drnové osady v Barklových roklích a hlavně pak doslovné omámení muzikou The Rangers a posléze Kučerovců v roce 1967. To byl dostatečný impuls k tomu, aby se úkoly začaly psát na samý večer nebo taky někdy i ráno na polické kašně. První "šestka" za 150 korun, první gramofonové šasy nebo na chajdě ještě gramofon na kliku, který zruční osadní mechanici předělali na pohon elektromotorku ze stavebnice Merkur.
Pokud máš podobné vzpomínky nebo se chceš jen s naším brnkáním na osadě Dolar potěšit, přečti si naši historii z let 1967-2002:
Něco na začátek
Osloveni kytarou, country a trampskou muzikou, máme snad po mnoha letech tohoto potrefení právo podat svědectví o tom, jak to v těch našich začátcích okolo roku 1970, dnes již s potřebným nadhledem bylo.
Pokud někdo snad očekává slova o tom, jak těžká to doba tenkrát za minulého režimu byla, asi ho zklamu. Domnívám se, že jsme prožili šťastné mládí, kdy po vzoru minulých generací táhnul suchodolskej a slavenskej dorost za jeden provaz. A jako každá štajfovní mládež samozřejmě na odvrácené straně lokomotivy, brzdíc tak v našem případě vlak importované mnohdy těžko stravitelné ideologie. Popravdě řečeno: průšvihy padesátých let jsme si v těch našich mladejch palicích nedokázali srovnat, rok 68 jsme brali jako "zlo na věčné časy", se kterým se musíme v realitě bipolár-ního světa smířit.
Naopak nikomu nestrašily v hlavě majetkové vztahy, které tolik rozdělují mladé lidi dneška. Každej měl navíc po té nedělní pauze zajištěno "společenské uplatnění". Obsahu tohoto pojmu jsme se v té době poťouchle smáli, ale až dnes jsme pochopili jeho důležitost pro důstojný život zvláště venkovského člověka.
Zdánlivě nám tedy zas tak moc nechybělo, ale naše generace při vší té starostlivosti socialistického systému o naši budoucnost postrádala ten základní fenomén života skrytý v pojmech svoboda a volnost - bez všech těch nástěnek a na každém kroku vnucované ideologie.
Svoboda a volnost jsou jistě pojmy relativní, ale společně s láskou jsou tím skutečným kořením života. Samozřejmě vedle zdraví, které je pro život nepostradatelnou solí.
Narodili jsme se a vyrůstali v prostředí, které historicky bylo nakloněno trampinku. Stála tu řada osad zbudovaných ve válečném a poválečném období a to především v selských lesích. Zdejší hospodáři jsou vlastně těmi prvními propagátory trampinku. Pro pracovní zatížení jim bohužel nebylo dopřáno tuto novinku provozovat, ale pouze se s ní ztotožňovat při večerních posezeních např. v hospodě "U Ježků" na Slavném. Trampové se k jejich majetku museli slušně chovat, aby nebyli z lesa vykázáni. Kéž by to platilo i v dnešní době, kdy i na venkově peníze vítězí nad starou, dlouhé generace pěstovanou morálkou.
Joska Dostál alias šerif Joe
Ale pěkně popořádku
Vzpomínku na Jesetery nám věnoval Joska Hlaváček již v brožurce Country a trampská píseň na Poličku, vydané v roce 1982. Tuto jeho výpověď se budeme snažit vydat v co nejkratším čase znovu, ale rádi bychom ji poskytli ve světle historicky žádoucích souvislostí společně se vzpomínkami na staré časy od předválečných osadníků z bělského Šarkánu či slavenského Mohykánu. Uvidíme !
Poválečná éra brnkání na kytaru je úzce spjata s existencí slavenské osady Dobrá naděje s Joskou Leppeltem a Slavenské chaty s Vaškem Viděnou ml. Dále pak vychází z činnosti suchodolského Tarzanu s Jardou Mrázkem a Mrnkovy chaty s Jardou Mrnkou a Frantou Ištokem.
Jako prvního slavenského hráče na kytaru lze historicky označit Jardu Soumara. Při svých toulkách po okolí uslyšel ze Slavenské chaty brnkání Vaška Viděni ml. a bylo rozhodnuto! Tátu doma oblbnul argumentem vážně míněné snahy o lepší (lépe řečeno přijatelné) vysvědčení a už u Vaška absolvoval několik muzikantských a pravděpodobně i kuřáckých lekcí.
Jeho rozhodnutí spojit svůj život s kytarou umocnil ještě zážitek, když poprvé uslyšel hrát výborného gibsonového kytaristu a volnomyšlenkáře Jardu Mrázka. Začal za ním docházet na Tarzan stejně jako suchodolský Kája Krtička a další, kteří se zhlédli ve volném trampingu laškujícím s dodržováním zaběhnutých zásad a pravidel a příliš neuznávajícím ani masňácký stereotyp osadního života.
Mladá suchodolská generace včele s Joskou Švorčíkem (Moncikem), z přebytků vzniklých při výstavbě pohořského kravína, postavila v Mackově lese chatu a osadila ji nápisem PSK. Důvodem výstavby chaty nebyly příliš silné trampské ideály, ale možnost nekontrolovaného postpubertálního vyžití. Nápis PSK byl pak kolemjdoucím překládán učeně jako Pěkně- Slušně- Kamarádsky, ale na to jim málokdo skočil a věřil jeho šuškanému významu ze suchodolské hospody Připoštécí ................, s oním suchodolákům známým šoustmetrem v podobě houpající se lodičky.
Tato suchodolská poválečná generace se stejně tak, jako generace před ní i pozdější seskupení našeho věku, scházela často ke svým radovánkám na Hvězdě. A odtud pochází i kamarádství Jardy Soumara a Kaji Krtičky vyjádřené především založením osady Red West.
Byly vyšity domovenky i osadní vlajka rukou Zdendy Čecha z Pohoře (zv. Bena). Ben již předtím projevil svoje umělecké sklony při přípravě vlajky Tarzanu.
Z vojny se navrací Vašek Prouza a je založena nová polička osada Silver Moon. Složení této party bylo následující: Jarda Nevřivý (Tulák), Jirka Leppelt (Nick), Vašek Prouza (Westman), Joska Žid (Joude), Joska Vašata (Pepe) a Jarda Soumar (Mezek).
Posledním jejím členem se poté stává Miloš Seifert (Henri).
Tato osada podle slov Jardy Soumara byla založena na ideálech volného trampingu. Chataře považovala za paďoury a pouze okrajově se věnovala pití alkoholu. Kluci spali vždycky ve volné přírodě nebo třeba ve slavenských jeskyních. Jarda Soumar dál vypráví:
" Jezdili jsme na potlachy, kde se tehdy scházely stovky lidí. Protože se to nesmělo, skoro pokaždý nás rozháněli policajti. Právě proto jsme nosili ty americký barety-vždycky Tě bacili přes makovici, ale před ostatníma to bylo pořádné hrdinství. S Henrim jsme na potlachách úspěšně hráli a získali i několik cen. Nejvíc s námi jezdil Joska Vašata. Když vzpomínám na Henriho té doby, tak musím prohlásit, že to byl absolutní abstinent - sportovec. Dělal gymnastiku a když se někdo kolem něho napil nebo si snad dovolil zakouřit, Henri s ním nemluvil.
Nejvíce snad vzpomínám na Křižanovické potlachy, kde jsme poznali spoustu osobností a kapel. Třeba White Stars s Markem Čermákem nebo taky pro nás příliš uhlazený perfektní projev operního zpěváka pana Vicha.
Sami jsme taky roku 1965 pořádali Potlach Silver Moonu u Red Westu v měsíci březnu. Vašek Prouza měl styky s pražáky a tak se na potlachu objevila celá řada později známých osobností, jako např. Samson Lenk a jeho sestra Zdena, apod. Z této doby pochází i naše sblížení s Kvakinovou partou z dnešních náchodských Ostrovů u Pekla".
Pravda, potom se hoši nenápadně a plíživě taky rozchlastávali. Zkoušky probíhaly u Jirky Leppelta, kde bylo připraveno k pravidelnému požití 150 litrů domácího čůča. Jarda pak pokračuje: "Vožrat se po něm nedalo, ale zato nás vždycky šíleně bolela hlava. Proto jsme před jeho konzumací vždycky zašli nejdříve na pár piv a čů-čem se jen doráželi. A Henri ? Ten, když byl nejvíc nalitej, tak chodil těma kamen-nejma schodama na Hvězdě nahoru a dolů po rukách. Anebo jako gymnasta dělal stojku přímo nad roklí na zábradlí hvězdecké vyhlídkové terasy".
"Nastává období zběsilého žití", jak říká dál Jarda. A pokračuje: "Neuznávali jsme jakékoliv povinnosti - jednoho roku už v únoru jsem neměl ani jeden den dovolené, protože jsem si ji áčkama stačil za ten měsíc vybrat. Klubovou restauraci jsme měli v Polici u Dyntrů. Kdo nevypil 10 piv, nemohl domů a tak jsem se i doma stával jenom hostem. Táta o mě přerazil už všechna ramínka a nechal toho, až když musel svoje kvádro věšet na hřebík.
Sezpívánky, jak jsme zkouškám říkali, se konaly taky u Paskra ve Žďáře.
S Henrim to byl samej průšvih. To třeba jednou nám rozdali v Kovopole průkazy ČSM a ROH. Henriho to vnitřně urazilo a řešil to velkoryse. Zeptal jsem se ho: Kam jdeme ? On zašeptal: K řediteli, pojď se mnou ! Henri nevnímajíce udivenou sekretářku vstoupil (pravda - po zaklepání) do kanceláře pana ředitele Stejskala a klidným hlasem povídá:
Pane řediteli, máme vznešenější záliby než ČSM a ROH a odevzdal průkazy. Ještě, že ředitel byl dobrej chlap a věc v té době na zavření, řešil pouze poradou s mým otcem. Táta si teda s námi užil jako stranický funkcionář a ředitel polické mlékárny.
Prachy, ty tenkrát taky moc nebyly. Třeba na čundru jsme celej tejden jedli chleba se švestkovejma povidlama za 3 Kčs, aby večer bylo za co pít pivo a nevypadali jsme před ostatníma jako blbci. Žaludek jsme pak s Joskou Vašatou rovnali 14 dnů, než byl schopen normálního příjmu potravy. Občas s námi už vyjížděl i brácha Franta, kterému se přezdívalo Timur".
A teď zpátky k muzikantské stránce věci:
"Prvním zlomem v naší činnosti bylo setkání s KTO trio na Hvězdě. Jejich písničky jsme si nahrály pro další inspiraci a snažili jsme se toto novum se čtyřstrunným banjem napodobit. Druhý zlom a to ten zásadní nastává, když vylétly písničky bratrů Rivolů a Kapitána Kida, prostě moderní trampská písnička. Tradiční trampská písnička se nám v té době silně protivila svoji obehraností a svou naivní podbízivou se precizností neodpovídala ani našim představám o životě.
Třetím zlomem pak byla situace, kdy s Henrim a celou partou sedíme na Hvězdě a tam v televizi běžela upoutávka na chlápka s banjem, ze kterého uprostřed krku nahoru trčí kolíček. A jeho kytara má taky víc než šest strun, jak jsme byli zvyklí. Ano, byl to Pete Seegers a jeho pětistrunné banjo a dvanáctistrunná kytara. Henri už ten kolíček měl příští týden navrtaný ve své kytaře, protože banjo ještě neměl. Ano, tak vstoupila do Země české country a bluegrassová muzika".
Po vojně pak byl Jarda Soumar s Pepou Vašatou ještě asi dva roky správci Tarzanu, než jej prodali do rukou hradečáků. Nastává ženitba, Joska Vašata odchází budovat Jitřenku, kterou při svých toulkách přírodou objevili nad Martínkovicemi bratři Grossové. Jarda Soumar stačí ještě cvičit v roce 1967 s Joskou Hlaváčkem a jeho obnovenými Jesetery, kteří pak nahráli písně Udělej mi křížek maminko a Píseň severu na gramodesku Trampská romance č. l. Rovněž několik let hraje i v suchodolské taneční kapele Radost Honzy Dostála.
Povídání s Jardou Soumarem upravil Dostál J. r. 2003
MUZIKA
ze slovenského Podskalí
aneb
Historie volného muzikantského sdružení SLAVENÁCl
Vybaven muzikantskými geny po svém dědovi, místním harmonikám, se tedy prvním brnkálistou ve slavenské vísce, který se svým bráchou začal navštěvovat trampské osady a žít jejich životem, stal Jarda Soumar. Hluboký kaňon nad suchodolským lomem a na jeho skalním záseku umnou prací prvních trampů zbudovaná osada Tarzan se stejně jako sousední osada Silver Moon, týčící se přímo nad hřmícím Niagarským vodopádem, staly místem setkání prvních hráčů trampské a country muziky v Suchém Dole. V těchto začátcích tu nocoval i král polického country Miloš Seifert (Henri) spolu s Jardou Mrázkem a Kájou Krtičkou. Později pak s hradečáky Zdendou Kropičkou, Vampákem, Ottou Volprechtem (Reďákem) a dalšími trapery ve vestičkách od fešáckých obleků svých předků. Samozřejmě s ohrnutým vyšívaným kloboukem, mnohdy volně plandajícím na hlavě nového uživatele, ale společně s evokovaným koženým opaskem dodávajícím tu neuvěřitelnou odvahu a sílu kovbojů amerických filmů. Vše se konalo za doprovodu pěkné řádky průšvihů, které tato poválečná doba plná odhozené i ukryté munice přinášela.
FOTO 1
Jednoho dne před setměním kytaru Jardy Soumara, čůrajíc doma na záspi aby už po Klekánicích nemusel, zaslechl jinoch ze spodního statku Jarda Stodola. Několikrát pak ještě dal velký ucho a jednoho dne, když mezi sebou lili zas ty mladický rozumy, Soumaráky ukecal, aby ho s sebou vzali na Tarzan. Později pod jejich zodpovědným dohledem ucítil i on neodolatelnou vůni Luňáčkovy hospody v Suchodole a tam kromě jiných radovánek onemocněl jako další slaveňák nevyléčitelným syndromem muziky dálek a trampských osad. Kytarové písničky se mu zaryly pod kůži a zrodil se z něho další vyznavač a především díky spojení s budoucí osadou Dolar i aktivní hráč country a trampské muziky. První poznatky v podobě asi tak šesti akordů vočuměl u Jardy Soumara a samozřejmě si je nenechával pouze pro sebe a předával je dalším kolegům. Tak začíná na kytaru hrát i Franta Matěna. Oba se poslechu prvních gramodesek a hře na kytaru zpočátku hodně věnovali v Jardově dílně. Brzy pak vytvořili svoji partu a začali trávit večery na Matenově chatě (původní osada Dopito) ve slavenském Stodolově podskalí nedaleko Krásného smrku, za doprovodu ostatních blíže nespecifikovaných zálib s blíže neurčenými objekty . Říká se , že byly snad opačného pohlaví a do toho zas ty cigára a motorky......... Nikdo nic pořádně neví.
FOTO 2
Škoda jen, že muzikantské úsilí netrvalo dlouho a Franta Matěna sladké dřevo použil jako dekoraci bytu a opustil pak brzy i křivolakou stezku slavenského trapera, která od Náchoda byla bezpečná a známá, ale už od polického tunelu začala přinášet mnoho dobrodružství a překvapení.
Jak již bylo řečeno, Jarda Stodola hraje aktivně na kytaru dodnes především ve volném muzikantském sdružení Slaveňáci. Podle místního hospodského folklóru asi tak jednu hodinu před půlnocí uprostřed právě hrané písničky zařve až se místní šantán zatřese a tak nikoho nenechává na pochybách, že zná ještě celou řadu dalších dobrých písniček a že zrovna dnes má v úmyslu se ještě dlouho bavit. Žena Jitka pak již automaticky ráno volá pana doktora Matějku, který už má namíchánu tu speciální směs "oblbováků", která mu jistě pomůže. Do příštího pátkuje ale všechno v pořádku a za přispění státu, který ho obdaroval "plnou invalidkou", může kulturní život vesničky na samotném vršku Broumovských stěn pokračovat.
V Suchém Dole na samém jeho konci chodil na Tarzan špížovat a nasávat vůni písniček lesů, vod a strání Venda Ingriš. Jeho učitelem byl švagr Otta Volprecht. Tak se Venca stával velmi rychle nejlepším hráčem tehdejší mladé kytarové generace a to i díky tomu, že povinně vstřebával noty při hře na tahací harmoniku. Ta ovšem po dosažení věku rozumu nějak proděravěla. Uložil ji pak natrvalo na půdu do pérového kočárku vedle houpacího kohouta. Bystře chytal písně, které z údolí pod Hájkovou roklí vyplouvaly jako podzimní mlha z lesa ven a svým podáním vzbuzoval zájem o hru u mnoha dalších kamarádů. Jeho setkáním s osadníky T. O. Dolar v roce 1967 začíná vlastní historie skupiny Rodeo (Slaveňáci).
FOTO 3
Mikeš, jak jsme Vencovi říkali, předvedl základní akordy Zdeňku Dostálovi a ten zase bratru Joskovi a Péťovi Matěnovi. Všichni začali navštěvovat Matěnovu chatu a svoji osadu pojmenovali r. 1967 při tajném hlasování na Vítkově dvoře -osada Dolar.
Vystřídali tak generaci Franty Matěny a Jardy Stodoly, kteří svoji základnu přesunuli k panu restauratéru Berkovi do Bukovice.
FOTO 4
Nutno podotknout, že kytara se v Podskalí neozývala pouze z Matěnovky. Občas se líbivé vybrnkávání linulo podvečerní pohodou ze sousedních osad Dobrá naděje a Mohykán, kde si nástroje mezi sebou strkali Pepa a Oldabán Leppeltovi za příbrukování manželů Švorčíkových. Od této party starších trampů jsme se dověděli především něco o trampské morálce. Ta přece jen pokulhávala ve stínu všech těch ptákovin naší generace, ikdyž při pohledu do táborového ohně jsme se k ní mlčky tolik zavazovali.
Původně čtyřčlenná parta osady Dolar rychle přebírala písničky hráčů z Tarzanu a pokoušela se je hlasově a instrumentálně zvládnout. Zvláště Zdenda Dostál (Hombre) skočil zrovna na C, za pár dní slabými prstíky kroutil už F a ostatní čučeli. Stával se tak hnacím motorem pro ostatní a zůstalo to tak po muzikantské stránce dodnes. Po třech velkejch fernetech nás peskuje někdy neuvěřitelným způsobem, hrozícím hádkou jako za starých časů na prvních zkouškách.
Venda Ingriš byl starší než ostatní kamarádi a proto mu na rozdíl od nich bylo doma povoleno navštívit i koncert tehdejší přední trampské skupiny Rackové. Ta na pozvání zemědělského družstva vystupovala v roce 1969 v novém kulturním domě v Suchém Dole.
Venda Ingriš byl starší než ostatní kamarádi a proto mu na rozdíl od nich bylo doma povoleno navštívit i koncert tehdejší přední trampské skupiny Rackové. Ta na pozvání zemědělského družstva vystupovala v roce 1969 v novém kulturním domě v Suchém Dole.
Mohl tak poprvé spatřit profíky a ostatní mu to moc záviděli, popíjíc lahváče olivětínského piva olivětínského piva pod okny kulturáku. Písničky, které se tehdy na osadách hrály jako Stuha, Garinkton, Shorty a Joe, Sedla vrzání, Vím vím a další, naše nastupující mladá generace nijak přesvědčivě nepřebrala do svého čundrrepertoáru a zřejmě vyplují na výsluní až při pravidelné rotaci populární zábavné hudby, která se jistě trampské muzice nevyhne.
Důvodem byl nekompromisní nástup country, které i přes zpomalující síto režimu po mnoho let doslova válcovalo tradiční trampskou muziku. Později pak mysl posluchačů ovládly písničky typu bratrů Rivolů a poté Nedvědů i ostatních písničkářů té doby. Ty citlivěji reagovaly na problémy mladé generace, začínající se bránit tomu uspěchanému, agresivnímu a citově prázdnému způsobu života řítícímu se k nám nezadržitelně přes Velkou louži jako protipól úzkého pohledu na její potřeby s typickou organizovaností a z toho vyplývající malou volností období socialismu. Písničky "reálného života"se staly blízkými i pro dnešní mladou generaci a ještě několik let po roce 1989 budou hnacím motorem české folkové muziky co se popularity u široké veřejnosti týče. Nejen u táborových ohňů, ale častěji v hospůdkách nižších cenových skupin s nenapodobitelnou atmosférou.
K osadě Dolar se přidávají další kytaroví příznivci. Nejdříve to byl Jirka Jakoubek, zvaný Blesk. Kytara se mu objevila pod vánočním stromečkem shodného roku jako klukům Dostálovým, aby se jako bratranci netahali o jeden nástroj. Na svou dobu to nebyly nástroje ledajaké, o čemž svědčila i jejich cena 600 Kčs oproti běžně používaným pádlům překliškového zvuku za 150 Kčs. Venda Ingriš ale už měl kytaru dělanou od Orty Volprechta stejně jako Jarda Stodola, který získal dokonce Reďákovu dvanáctku. Jirka Jakoubek ale hraní brzy zanechal.
Jednoho dne asi tak po dvou letech existence party se s kytarou na zádech na osadu přihasil Honza Borna. Počátečním učitelem mu byl ještě před příchodem do Podskalí jeho otec. Ten mu poskytnul i svůj nástroj, jehož zvuková deska pamatovala především příběhy a písně meziválečné generace našich dědů i otců. Honza s sebou přinesl i dobrý zpěv, oproštěný již od pubertálních hlasových vlivů. Přinesl i nové písničky, které mu Borna senior předával se slzami v očích pochopíc, že je třeba se již usadit a předat pomyslné muzikantské žezlo klukům, co nedávno ještě tahali školní brašnu na zádech. Tyhle písničky, po dvouhodinové přípravě podpořené několika fernety, rádo zahraje "Duo teplejch" ve složení Borna a Dostál J. na přáni hlavně těch, co na Matěnovce začínali život spřažený s osadou a okolní přírodou.
Nejlepším muzikantem party se postupně stával Zdenda Dostál (Hombre). Začínal vynikat nad ostatní kamarády hlavně díky dlouhým hodinám tréninku, ale i
morální podpoře dědečka, pamětníka trampských setkání v hospodě " U Ježků " na Slavném. Děda nejenže to brnkání snášel, ale postupně se stával vyznavačem banja a Zdenda mu musel pravidelně zahrát.
V tomto období pomalu přestává se slaveňáky kamarádit a ke škodě věci i na kytaru hrát zakladatel celé muzikparty Venda Ingriš. Přechází za "divočáky" na Red West do Suchého Dolu. Později i Péťu Matěnu (Strejce,Maťase) počáteční zápal přechází. Na přelomu tisíciletí se ale k brnkání skromně vrací nesnažíc se vynikat za každou cenu jako někteří ostatní.Občas za doprovodu asi tak jednoho promile se nechá ukecat a spustí něco od Nedvědů, kteří jsou trvale v popředí jeho zájmu. Budiž Maťas pochválen i šmytcem přes prdel, že stejně jako někteří další osadníci má svého potomka ke hraní na šestistrunné pádlo.
FOTO 5
A tak zůstali na hraní tři: bratři Dostálové a Honza Borna. Nové gramofonové desky a rozhlasové nahrávky vznikajících profesionálních skupin, vyjádřené především elpíčkem nazvaným Písně amerického západu, s sebou přinášely i nové nápady v myslích hráčů.
Objevila se tak myšlenka na vytvoření vlastní osadní kapely, která by ji zviditelnila na okolních setkáních u táborových ohňů. Nutno ale říct, že tím prvotním impulsem pro tytu úvahy stejně jako u mnoha poličáků i žáků dojíždějících do města základního vzdělání z okolních vesnic, bylo vystoupení The Rangers a později i Kučerovců kolem roku 1968 v Kolárově divadle. Když do této minulosti doma s Majkou ve vzpomínkách zabředneme, musíme vzpomenout především na pořadatele těchto akcí pana učitele Petra. Ten nás svým typicky vzrušeným projevem poučuje před začátkem vystoupení, ať se nesmějeme těm roztřeseným mladíkům z Prahy, co hrají tu americkou hudbu, přece každý nějak začít musí. "A jestli budete dělat binec, tak už příště nikoho nepozvu a budeme psát noty". A učitel Pozděna dodal: "A nebo bude čeština"!
To teda ne. Proto abychom se ulili ze školy uděláme snad všechno stejně jako generace před námi i po nás a tak jsme tiše byli. Ne proto, že bychom museli, ale v úžasu z toho, co to ti začínající mladíci na nás začali z reproduktorů valit. Byla to skutečně bomba. Vzpomínám, jak jsem šel po koncertě od Suchodola "Dolima" pěšky domů a písničky Zvedněte kotvy a Smutný psaní zcela zblbly mysl slavenského puberťáka ráno ještě číhajícího v Polici před mlíčkou na svý oblíbený holky až půjdou do školy . Dokonce i mičuda byla ten den až na druhém místě. První zelené elpíčko od Rangers potom dlouhé týdny bezkonkurenčně vládlo hitparádou v dílně Jardy Stodoly, kde jsme se v týdnu scházeli k plánování různých ptákovin. Ano, to byla pro nás léta normalizace, kdy ve státě snad šlo o hodně, ale nás ta výměna názorů a boj o koryta pražských soudruhů moc nezajímala. Pravda, procitli jsme trochu při hraní na vojáky, kdy se najednou proti dřevěnému samopalu Honzy Šrámka objevily pod vesnicí obrněné transportéry událostí roku 1968. Asi jim v Polici někdo otočil cedule místo na Broumov směr Slavný, aby se polští vojáci při té pouti jeli podívat na Slavenskou vyhlídku. Naše dřevěné kvéry letěly do křoví a stovku jsme běželi určitě pod jedenáct vteřin i v těch pionýrkách, které se v té době nosily.
Zdenda Dostál se rozhodl po vzoru prvních pikujícich banjistů cvičit na tento nástroj. Dnes je banjo samozřejmou součástí obsazení kapel a zdá se, že s kytarou k sobě patří odjakživa. V počátcích skupiny Rodeo či Rio Grande (jak jsme si říkali) tomu ale tak nebylo. Většího rozšíření díky Henrimu a Vampákovi našlo na Poličku až po roce 1970. Největším idolem té doby pro nás byl asi Marko Čermák z Greenhornů, samozřejmě vedle legendárního Earl Scruggse a jeho Banja z Mlžnejch hor. Po Zdendově rozhodnutí nastalo přemýšlení, kde banjo obstarat nebo snad, jak ho vyrobit. K radosti všech problém vyřešil organizátor party Joska Dostál (Joe) a po několikatýdenním shánění ho přivezl ze školy od bažantky, která na něj vůbec nehrála. Čistě ze sympatií vůči šerifovi mu banjo darovala a to doslova. K zaplacení pak nějak nedošlo a tak lehkým šokem pro mě byl sraz absolventů od vejšky v roce 2000 v Ledči na Sázavou. Tam mě oslovila v té chvíli neznámá krásná dáma a nesměle se zeptala, jestli bych ji nevrátil to banjo, co před 27 lety darovala osadě Dolar. Co k tomu dodat ?
Snad jen to, že známé šestistrunné banjo nevalného dutého zvuku bylo třeba předělat na pětistrunný pikující nástroj. To se záhy v dědově bělské dílně podařilo. Zdenda mezitím obstaral vzor prstýnků a již si vlastní vyrobil z plechovek od rybiček. Nutno ještě připomenout, že první banjo jsme se pokoušeli vyrobit z formy na dorty. Ta se nám ale zklapla a tak babička nechápajícně kroutíc hlavou o ni přišla. Konec konců se vypráví, že Marko Čermák svoje banjo také vyráběl podle fotografie zvětšené do životní velikosti.
Osada Dolar se poprvé setkává s králem polického country, s Henrim. Klukům vyhověl, aby poprvé banjo naladil a s kamarády Ottou Volprechtem, Zdendou Vanclem a Jindrou Brodským se na Teleťáku několikrát zastavil a hru předvedl. S radostí sledoval, jak se Hombre rychle učí banjovou abecedu.
Parta z Dolaru se v této době stává doslova muzikantskou osadou.Její řady vyplnilo několik dalších kamarádů, z nichž každý uměl nebo se učil něco vrznout. Takže nebylo to jen pivo co táhlo chlapce do osady, jak někteří toto bouřlivé období zlehčují. Nutno podotknout, že muzika přinášela mnoho pěkných chvil, ale pro osadní život samotný velkým přínosem nebyla. A to díky velkému množství návštěvníků a z toho vyplývyjícího tříštění zájmů. Do toho ty zkoušky a hádání o muzice........Ne každého to asi bavilo.
Významným okamžikem byl příchod Hombreho spolužáka Luboše Ježka do kapely. Při hodině dějepisu to dohodli a kapela měla výborného houslistu. Ale i dobrého kamaráda, který se tu rychle zabydlel. Polické country tak může poděkovat Zdendovi Dostálovi, že vážné muzice vycuknul a na country scénu přivedl tuhle muzikantskou postavičku, která ale postupně vypila více zelené a piva než 120 kg vážící chlap.
Ano -byla to později s Henrim nerozlučná dvojice, která rozdávala muzikantské pohlazení na celém poličku. Především ale v hostinci " U Lidmanů" v Máchovské Lhotě. V neděli odpoledne jsme se všichni včetně Henriho scházeli v Polici Na Poště, kde nás učil pít tu jeho zelenou.
FOTO 6
Honza Borna s Pipinou (jak jsme Lubošovi říkali) strávil snad nejvíce chvil a vzpomíná, jak u Oklahomy spolu hráli stádu vedle se pasoucích jalovic nebo jak Pipina odcházel z domu v kvádru na ples a u Bornů měl schovány rifle a hurá za dobrodružstvím na osadu. Ale to nám už jistě pan Ježek dávno prominul. I on v budoucnu partu hodně podpořil jako tajemník MěNV v Polici, když nás nechal nacvičovat v malé zasedací síni na radnici. Já zas vzpomínám na Pipinu s Pláčou mladším. Po opékání kuřat v krbu na Teleťáku zhasínali vypínače vzduchovkou, aby nemuseli vstávat. Myslel jsem, že je tenkrát zabiju!
Zdenda zas vzpomíná, jak s Pipinou byli krást vápno na bílení v nově budovaných dílnách zemědělského učiliště a jeli na pionýru Jawa 20. Zpátky to vzali přes náměstí aniž by si všimli, že se jim pytel protrhnul a značkoval cestu pro pana Šedka, příslušníka VB. Ten je zastavil a s potřebným nadhledem je napomenul, aby si vzali brýle a vyzval je, aby druhý den přijeli zaplatit pokutu na oddělení. Hlavu měl přitom otočenou, aby nemusel dýchat ten rumový smrad. Samozřejmě druhý den na oddělení žádné ústřižky nebyly a hoši se zastyděli víc než kdyby platili 100 Kčs pokuty.
Po Henriho odchodu do Věčných lovišť Luboš pomalu přestával na housličky hrát a osadníci litují, že dnes sem již nepřijde vůbec. Snad se zas objeví znenadání jako v roce 1994. Tenkrát dorazil k úžasu ostatních do nové slavenské restaurace. Po dlouhém vzpomínání tu nechal na celou řadu měsíců svůj nástroj s tím, že si občas zahrajeme. Bylo to ale naposledy.....Housle zmizely a Luba taky.
Byla to celá řada sobot a nedělí, c o spolu Hombre, Joe, Johny a Pipina procvičili. Žádný táborový oheň by snad bez jejich houslí, banja a kytary ani nehořel. Jistě by si vzpoměli i na první písničku, kterou spolu hráli. Bylo to Rodné údolí a kdyby nepřišel na zkoušku pan Dostál senior ani by nepřišli na to, že to nějak nesedí, že to E co hrají kytary a G co vržou housle nejde ani laickému uchu nějak dohromady.
Osada přijala pod svou střechu další kamarády, z nichž nelze nevzpomenout na Aleše Černého z Krčmy. Country se mu zalíbilo a už jsme měli basistu, který nám do sestavy chyběl. Sice basistu, ale jak jinak než bez basy. Tu obstarat nebylo jednoduché, ikdyž díky nástupu basovky do tanečních kapel to byl úkol jednodušší než u banja.Bylo několik stavení po okolí, kde se kontrabas válel jen tak na půdě. Po uskutečněném pátrání pomohli kapele Alešovi rodiče. Ti byli pro každou blbost, kterou jim jejich potomek naznačil. Basu zakoupili od pana Hybše. Nikdo ji neuměl ale naladit, natož na ni hrát. V dnešní době na basu hraje kdekdo, ale tenkrát z naší generace začínal hrát snad jen Pepa Pohl z Pětky.
Panu Hybšovi nezbylo nic jiného, než dát Alešovi několik lekcí k ovládnutí tohoto největšího nástroje kapely. Pochvalně se vyjadřoval o žákově vnímavosti, ale ty noty ... a ty úkoly do příště od věhlasného učitele.
Chodili jsme s Alešem (Billy The Kidem) na zkoušky, aby místo hraní neutíkal do Suchodola k Šorfovým za Lídou, ale marně. Po jednom bouřlivém Silvestru (tenkrát na osadě Tarzan) se Zdendou Kropičkou a spol. nastalo rozhodnutí:"Sbohem rumeč-ku, končím s Vámi puberťáci - musím běžet, Liduška už čeká". Ta ho pohladila přes poraněné čelo, které mu na Mohykánu paní Švorčíková ošetřila ve tři hodiny ráno po pádu přes kořen stromu. Připletl se mu zrovna pod nohy při tom návratu a slavný pistolník Billy The Kid zakončil svoje hostování na Dolaru i v kapele Rio Grande -bez boje, vzdávajíc se své mladické volnosti. Lide jsme to prominuli až když nám ušila osadní vlajku společně s Alenkou Pavlínkovou. A basa? Ta putovala o dvě ulice od Krčmy nahoru - k Rudoví Opitzovi.
Kapela často navštěvovala táborové ohně osad a sama je také pod hlavičkou osady Dolar pořádala. Na jednom z nich se Zdenda otočil k bráchovi a povídá: " Polož kytaru, nevidíš, že nám chybí mandolína ?" Nebral ohled na Joskovi baculaté, historicky sedlácké prsty stvořené tak pro vidle a určil termín jako vždycky: "Co nejdřív"! Joska z toho moc nadšenej nebyl, neboť jak se později přiznal, potajmu pokukoval po banju. Přání kapelníka je ale pro člena music party rozkazem. Mandolína byla zanedlouho obstarána a to doslova za rohem z Kubečkovic statku od spolužačky Evičky. Půjčila nám ji snad jako akt usmíření za to, že nám ze Slavného prchla a první vážné milenecké krůčky ztrávila na Věčné žízni s Prdelkou - pardon, s našim pozdějším kamarádem Evžou Novotným. Ach, jak jsme ji všichni milovali !
Mandolína tak není dodnes zaplacena a zdobí stěnu soukromé domácí nálevny Kačabača u Dostálů na Teleťáku jako vzpomínka na ty krásný chvíle na Věčné žízni v Hruškově lesíku. Třeba při rozlučce Aleše Černého při jeho nedobrovolném odchodu z dětství nepříjemnou štrekou přes základní vojenskou službu.
Vono vůbec, není možné zastírat si oči před nepříjemnou statistikou tehdejší mladé slavenské populace: nedá ani moc práce zjistit, že nám děvčata z vesnice prchla všechna! Koukali jsme jak puči (pardon, jako kluci ze Slavnýho jak nám rádi připomínají Majka s Aničkou Matěnovou), aniž jsme si na ty holky takříkajíc trochu šáhli. A byly fuč....
A byl tu rok 1972. Mezi hráče z Podskalí přichází Péťa Hejzlar z Dědova, nejprve na zvědy v doprovodu Helenky Imrichové. Za týden už přijel prožít bujarý víkend na Matěnovku s batohem plným písniček, foukací harmonikou a hlavně velmi hezky zabarveným a čistým hlasem, okouzlujícím všechny přítomné dámy.
V této době začíná zpívat i Pepa Voborník, zvaný Džovany a občas se mu podaří upláchnout z dohledu "divočáků" z Red Westu. Samozřejmě pod palbou vynálezu Samuella Colta, svíraného v rukou těch nejostřílenějších banditů. Ale i na Red Westu jsme několikrát byli zabrnkat těm drsným hochům bez zábran, střílejícím po všem a hlavně bez výstrahy, v chajdě i mimo ni, střízliví i nacamraní, schopným spolehlivě zasáhnout cíl i po deseti olivětínech. Byly to opravdo na Red Westu zážitky. Třeba, když jeden z brnkajících kamarádů z Nového Města se najednou zvrátil od ohně dozadu a žuchnul ze skály dolů. Během několika sekund vystřízlivění frajeři se nejprve pěkně roztřásli, ale záhy se znovu ponořili do svých radovánek s ještě větší intenzitou, když trampík z rokle vylezl pravda značně sedřený, ale jinak po několika rumech schopný dál hrát na svoji trochu rozladěnou kytaru. Jindy zas stříleli v noci vostrejma a na slepo na kamaráda Balouna, kadícího dole v rokli.
O "šoustmetru" jsme již psali v minulé brožuře.
Jako vzpomínku na tyto momořádné zážitky jsem si dovolil sesmolit na oslavu 32. výročí vzniku naší osady pořádanou v kulturním domě v Suchém Dole následující parodii na melodii známé... Je na západ cesta dlouhá:
1. Měl jsem kdysi nápad, nechtělo se chrápat, půjdem na Red Westu ráj, tam přej kulky lítaj, řevem Tě vítaj, i šoustmetr tam máj. Já byl tam jednou, když pojednou, někdo zařval kolty tas, namířil na máslo a jen to cáklo, zasranej byl každej z nás.
Ref: Je na Red West cesta dlouhá, flaška rumu z kapsy čouhá jen běžte dál, nebojte se běžte dál Za Tarzanem mokrou travou, dostaneš tam lekci pravou, jen běžte dál, nebojte se běžte dál.
Tonda na hochy volá, tamhle je volnej pes, zajíce žerem pořád, nekecej a už jez.
Je na Red West cesta dlouhá, dej mě kámo ještě čouda, jen běžte dál, nebojte se běžte dál.
2. Já byl tam jednou, když pojednou, parťák kolt na břiše měl, to mu místní šerif přišel sdělit, aby jeho holku obešel. Přišla ňáká z dívek, chce to taky vidět, jak dlouhý kolty máj, pak ve stínu noci, není jí pomoci, v tejdnu otom štěbetaj.
S příchodem nových kamarádů kapela nabývala většího až přehnaného sebevědomí. To skončilo, jak už to v mládí bývá, malérem na podzim roku 1972. Pod vlivem několika piv a zřejmě výparů rumu, který se v této době hojně využíval k získání potřebné síly a odvahy, bylo rozhodnuto asi tak jednu hodinu po půlnoci o veřejném vystoupení. Samozřejmě ne doma, ať není ostuda. Lepší by bylo někde jinde, co nejdál, kde nás nikdo nezná.
Důvěru a příkaz k jednání dostává organizátor party Joska Dostál. Se splněným úkolem se přihasil hned v pátek od vlaku ze školy a "koncert" v Češtících u Týniště nad Orlicí už měl svoje první obrysy a úvahy. Spolužák Pepa Němec ( předseda místního SSM) nám na ten špek skočil. Po sobotách a nedělích se rychle docvičoval repertoár, všechno ostatní šlo stranou.
Luba Ježek dokončoval na radnici zesilovač vlastní konstrukce, půjčily se dva mikrofony od MNV v Suchém Dole a jelo se.
Do Čestic se vypravila nejen samotná kapela, ale s ní spousta dalších příznivců /,e Suchodola a okolí na první společné vystoupení. V Týništi museli nádražáci připnout další lokomotivu, protože vlak se nemohl odpíchnout z nádraží. Joska Stodola, zvaný Auge nebo taky Voko, své spolufandy včas vyházel ( a to některé rumáky doslova) ze druhé třídy na peron čestické zastávky. Vše mohlo začít!
Bohužel skladba hvězd onoho 11.11.1972 nebyla pro kapelu příznivá. Po příchodu do sálu nastalo první zděšení pro kapelu a přinejmenším překvapení pro místní pořadatele při pohledu na ty 16 a 171eté cucáky s banjem, housličkami a mandolínou na zádech, kteří jim přijeli dělat zábavu. Vše bylo připraveno na taneční zábavu, stoly rozloženy kolem sálu a místní pan Elbr rozhazoval po podlaze prášek, aby to všem při tom tanci pěkně klouzalo. Na zmatené otázky členů kapely hospodský odpověděl, že aby začínající pořadatelé dostali návštěvníky do sálu museli napsat, že se bude trsat.
Mládí hráčů se po požití další plácačky rumu, vykázané v pokladně SSM jako propagační materiál, ukázalo v odvážném světle - však se koneckonců zatím nic tak vážného neděje. Na osadě přece taky musíme zvládnout všelijaký zapeklitý situace, třeba když dojde tabák nebo v Polici čekají holky a nemá kdo řídit, protože všichni mají v sobě desítku. A navíc, v Praze přej začínaj pořádat něco jako country bály, tak proč bychom to nezvládli v Češtících.
FOTO 7
O country a tanci nám něco vnucoval při svých návštěvách slavenské chalupy jen big-beatový šílenec Zdenda Pučálka, zvaný Vzrůšo. Ale my, pevní příznivci tradiční country, jsme tomu nevěnovali přílišnou pozornost. Zdenda Vzrůšo nám ale neustále zvedal hladinu adrenalinu, když na nás valil z té své B4 tu nesmyslnou muziku o "ničem" s hlasitými výkřiky: " To je vzrůšo vy vesnický balvaní, co ?". Po čase jsme ale pod vlivem okolností museli svůj odpor k big-beatu a taneční muzice všeobecně utlumit. Především poté, co na nás z rozhlasu řvala tehdy populární Mexiko nějaká popova kapela. To pak měl Zdenda navrchu, navíc ještě založil v Praze svůj big- beat a nám svoje originální nahrávky jezdil na Slavný předvádět vlastním R-ťákem autobusem.
Druhým zděšením v Češtících pro kapelu bylo, když se připotácel od vlaku na sál sólový zpěvák Péťa Hejzlar a postihnul ho náhlý výpadek paměti. Nemohl si nějak vzpomenout na začátky písní a kytaru používal tak nějak místo berle, aby neupadnul. Bylo jasný, že zpěváčky triumf nevyšel. Co naplat! Utéct se nedalo, protože další vlak směrem na západ jel až za tři hodiny. Hlavně, že aparatura z Ježkovy dílny dosud spolehlivě šlape.
Sál se zaplnil, samozřejmě uprostřed zůstal prázdný plac pro tanečníky. Začalo vystoupení!
Fandové z našich končin řvali: "Umí......" tak, jak to bylo zvykem a to i z vedlejší místnosti od nálevního pultu. Místní to nějak nechápali. Pár prvních písniček i bez Péti Hejzlara dopadlo "jakžtakž". Nervozita me/i muzikanty ale stoupala. Co bude dál, co budeme hrát od desíti ?
Režie nasadila další číslo v podobě bavičů Josky Voborníka a Péti Skřivánka. Jejich číslo bylo ale tak tak, protože jsme včas nezaregistrovali Skřivanovu plácačku ve futrálu od kytary.
Ale co to ? Z Ježurova zesáku se kouří a jeden mikrofon nefunguje ! Co teď?
Chlazení vodou zabralo a několik místních mladíků, pravděpodobně z výboru místní organizace SSM, dokonce vstoupilo na parket a začali se vlnit. Zato ale mohli především příznivci kapely, kteří svým chováním "jakobynic" jim dodávali odvahu. Bylo jisté, že přijde krach, ale nikdo se to neodvážil zatím nahlas vyslovit. Mnohému z nás blesklo hlavou, kudy nás asi vynesou až zjistějí, že už nemůžeme vrátit ani honorář, který jsme směnili u nálevního pultu za opakovanou různobarevnou sadu malých štamprlat. V dnešní době by se nastalá situace nechala řešit třeba zařazením stryptýzové vložky, protože nějaká ta svlíkačka za pět set se vždycky sežene. Tenkrát ale pro tuto činnost doba pochopení neměla.
Co to ? Snad se stal zázrak ! Ve dveřích se objevil pan Dostál senior, Bláha a Jana Kubečkovi ze suchodolskejch drah a za nimi část budoucích Kamarádů osady pět. Všichni přijeli autem zachránit ten malér poté, co se pan Dostál po návratu domů dověděl, kam hoši táhli. Došlo mu, že to asi krapínek přepískli! Udělala se přestávka, doplnila se aparatura. Z reproduktorů se po rozšíření kapely o Ortu Volprechta (Reďáka) a Zdendu Vancla přece jen ozvala stravitelnější muzika. Situace se uklidnila a nakonec snad všichni návštěvníci odcházeli domů spokojeni po tom prvním koncertu Slaveňáků.
Spolužáci pustili v pondělí ráno Josku Dostála i do školy v nedalekém Kostelci nad Orlicí. Z Pardubic, odkud za námi přijela děvčata ze skautského tábora konaného pod Matěnovkou, nepřišel taky žádný dopis o ukončení spolupráce a vzájemné náklonnosti. Luba Ježek ještě dlouho kroutil hlavou nad tím svým vynálezem, protože jeho zesilovač domamont jako jediný celý ten maratón vydržel.
Nejmladší šestnáctileté členy kapely i přes mnohé jejich protesty odvezl pan Dostál a Bláha Kubeček domů autem, aby se do pondělí prospaly. Ty starší čekalo ještě mnoho veselí cestou pěšky do Týniště nad Orlicí na první ranní vlak.
To byl tedy první velký křest skupiny Rodeo. S odstupem času si jistě každý, kdo tenkrát na ty premiéře byl, na tu slávu rád vzpomene, pousměje se a možná i s trochou lítosti povzdechne nad krásnými bezstarostnými časy našeho mládí, kdy táborový oheň na osadě Dolar snad nestačil ani vyhasnout, strunky kytar nestačily rezavět, všude bylo plno hezkejch holek a olivětínské pivo teklo proudem. Léta normalizace nás tak nějak míjela, ikdyž jsme měli založen z taktických důvodů SSM v Suchém Dole. Ale nikdo z místního národního výboru nás ničím co se týče politiky neotravoval, stejně bylo jasné, že zvuk kytary a ty ptákoviny okolo jsou nám nadevše, jsou naším předvojenským náboženstvím. Naopak, stačilo se jen zmínit a už se konala nějaká brigáda.
Vystoupení v Češtících představovalo jistý vrchol, zakončení první etapy vývoje skupiny Rodeo. Po vrcholu kapely následuje obyčejně útlum činnosti a u profesoinálních těles jistý propad popularity. Je třeba ho zachytit, aby nenabyl trvalejšího nebo dokonce trvalého charakteru. To se nepodařilo kamarádům z Dolaru. Jejich řady opustí několik muzikantů.
Činnosti zanechává basista Aleš Černý, stejně tak i Péťa Hejzlar a Pepa Voborník. Později i opora Honza Borna končí aktivní činnost a věnuje se hraní s kamarády na osadě. Johny je příkladem toho, že nelze zasadit rovnítko mezi osadní kapelu a běžný život osady, který v sobě skrývá něco mnohem hlubšího nejen při posezení u táborového ohně nebo v místní hospůdce. A on to cítil snad jako první z nás.
Skupina přijala nové členy. Tak přichází basista Ruda Opit/, kytaristé a dobří kamarádi Jura Týfa a Noruš Hauck ze Žďára. To pravé osvěžení přichází v podobě dcer známých trampských muzikantů dřívější doby a sice s děvčaty Evičkou Zítkovou (nyní Skálovou) a Olinkou Hlaváčkovou (nyní Vítovou). Moc kamarádům pomohl pan Ježek, když jim umožnil zkoušet v malé zasedačce na polické radnici. Stejně tak v Suchém Dole bylo partě umožněno zkoušet v pátek před návštěvou zdejší restaurace v zasedačce MNV.
Tak začíná druhá etapa vývoje slavenské party charakterizovaná podstatně lepším sólovým i vokálním zpěvem a zvýšenou tvůrčí aktivitou jejich členů. Texty se pokoušel psát Joska Dostál a Jura Týfa. Jurovy Guadapský hory na melodii Dakoty se hodně hrály, stejně jako Joskův John Ward nebo K modrým horám. Zdenda Dostál s Ježurkou se pokoušeli o první instrumentální skladby, Joska je otextoval a tak byl na světě Starej Kid nebo Už na nádraží vlak staví. Luba Ježek válel známou Modlitbu, kterou odposlouchal nikoli od Greenhornů, ale z desek Tondy Herzoka. Hráli jsme ji dříve, nežli ji Greenhorni stačili natočit na gramofonovou desku - třeba při setkáních na Hvězdě, ale už i v hostinci v Suchém Dole či okolních osadách.
Ale co čert nechtěl. Hezkého dvojhlasu Evy a Oliny si povšiml kapelník známé suchodolské taneční kapely Sonet Honza Dostál a zpěvačky nám prostě pláchly za lepším. Zanechaly za sebou dosti nářku svých nápadníků, kteří je doprovázeli třeba z Hvězdy přes Klůček do Police a potom to šupajdili spát na slavenskou osadu. Je až neuvěřitelné, že po tolika se ještě dnes dokážou na plese Suchodolských žen mezi sebou pěkně vyrejt Hombre a Strejda (Maťas) kvůli tomu, kdo vlastně začal potyčku na Hvězdě, na jejímž pozadí nebylo nic jiného než láska k Olince a Evičce.
Záhy pak odchází i Jura Týfa a Noruš Hauck do nenápadně se formujícího sdružení Přátel zelené kořalky sdruženého okolo krále polického country Henriho v hostinci u Lidmanů. Zdálo se, že hraní bude konec. Štěstí se ale obrátilo na stranu zbylých členů souboru. Objevila se nová osobnost, přistěhovavší se do Police ze severní Moravy a sice Petr Karkoška a záhy po něm i splolužačka Homreho Dáša Škopová. Hoši rychle zapoměli na Evičku s Olinkou a svoji pozornost obraceli k Dáše. Ta byla dominantní typ, ničeho se nebála a tak ještě trochu vykuleným hochům dodávala to pravé sebevědomí. Písničky začal psát i Péťa Karkoška, byl hudebně vzdělán, výborně zpíval a tak se Dostálovci (jak říká Akela) společně s Lubou Ježkem a Rudou Opitzem pustili do další činnosti. Když na tuto dobu s odstupem času vzpomínám, hlavně na odhodlání hrát s kýmkoli a kdekoli, mohu říci, že kdyby nás někdo pozval hrát do pražské Lucerny jako předskokany třeba Rangers - řekli bysme, jdeme.
Nedostali jsme sice nabídku do Lucerny, ale do Kolárova divadla od pana učitele Petra. To bylo pro nás veliké uznání a dostali jsme možnost předvést čtyři skladby po boku žáků LŠU, Petrova pěveckého tria a pěveckého sboru. Při samotném koncertě jsme nezklamali a diváci soudě podle potlesku přáli mladé kapele mnoho radosti stejně jako pan Kobr, který celý ten program uváděl. Řádně jsme to potom na Teleťáku zapili.
FOTO 8
Jednoho dne roku 1973 se na osadě objevil Láďa Linhart z Police po boku ostatních poličáků hojně navštěvujících osadu Dolar již od roku 1971 jako Fandy Sádovského, Ivanky Novotné, či Ctibora Vrbičana. Ivana se snažila s partou i trochu zpívat. Láďa Linhart na své "dvěapůle" přivezl i foukací harmoniku a dobré znalosti z oblasti zvukové techniky. Spolu s Lubošem Ježkem se snaží vyrobit vlastní mikrofony, ale bezúspěšně.
Skupina se rozhodla absolvovat první přehrávky, protože hrát na veřejnosti "jen tak" se v té době nemělo. Přehrávky se tenkrát konaly v Kolárově divadle v Polici. Kamarádi osady pět na nich obhajovali 5O% a snahou hochů z Dolaru bylo co nejvíce se známé osadě přiblížit. Pamatuji se na slova Henriho, který tehdy s Pětkou vystupoval. Zaslechl, jak v šatně mastíme nacvičené Tennesee, přišel a povídá: " S tímhle musíte udělat alespoň padesát".
To bylo pro nás velké vyznamenání od našeho prvního učitele, ale bohužel nám svázalo ruce a "perfektně" nacvičené Tennesee se muselo dvakrát začínat, protože jsme se netrefili. Porota za předvedenou snahu klukům přiřkla 3O% a to napoprvé byl pro muzikantské cucáky pěkný úspěch. Nakonec mezi sebou rozlobení Joe a Hombre se za praskotu táborového ohně usmířili a jelo se dál.
Při hrabání v krabici vzpomínek, kterou máme uloženu s Majkou doma na Teleťákujsem objevil i Průkaz o kvalifikaci souboru a Osvědčení k vedení souboru pro Péťu Karkošku.
Mohu předložit i Instruktivní text, podle kterého se později v roce 1977 připravoval k tzv. kapelnickým zkouškám i Kája Kleiner s Liborkem Lantou.
FOTO 9
Kamarádi skupině přisuzovali postupně různá jména - nejdříve to bylo Rio Grande, poté 6 plus jedna či Jitřenka. Název Rodeo se udržel nejdéle, protože odpovídal i způsobu života, který jsme v té době vedli. V této době kapelu opouští k lítosti všech Dáša Škopová a postupem času odjíždí do Kanady, odkud osadě Dolar k oslavě 32. výročí jejího vzniku pořádané 3. dubna roku 1999 zaslala moc pěkný dopis. Roku 2002 se dokonce objevila v Polici, ale cestu na Slavný bohužel nenašla. Vypila pouze pár štamprlat s Hombrem na školním večírku na Hvězdě.
Skupina hledá zřizovatele, jako nutnou podmínku účinkování na veřejnosti. Dostala nabídku od OV SSM v Náchodě, jehož funkcionáři slíbili pomoc jak materiální tak manažerskou. Na tento popud byl v Suchém Dole založen SSM. Zřizovatel svůj slib zpočátku skutečně plnil a umožnil kapele vystupovat na několika poměrně náročných akcích. Rodeo tak vystupovalo v náchodském Beránku na podvečerním pořadu společně s Marsyas a Zuzanou Michnovou. Hrálo se v jídelně Rubeny Náchod, pak znovu v Beránku nebo třeba na setkání mládeže ve Stárkově. Tady už poprvé s kapelou hrál Míra Srůtek. OV SSM hochům zajistil i učitele (byl to známý tramp Huňáč), pod jehož vedením probíhaly jednou týdně zkoušky na Strojní průmyslovce v Náchodě. Nikomu ani nepřišlo, že na tyto zkoušky jezdil Pepa Dostál a Míra Srůtek až z Kostelce nad Orlicí načerno z internátu školy zemědělského zaměření. Vzpomínám jak tehdejší můj bažant Míra Srůtek (Šroubek) rychle vstřebával na intru kytarovou abecedu a brzy svou sólovou hrou vynikal nad ostatní.
FOTO 10
Rodiče samozřejmě o našich cestách nevěděli, aby hraní nebylo dáváno do souvislosti s dosahovanými školními výsledky. Po několika týdnech se ale ukázalo, že hoši mají odlišné názory na to co hrát než jejich učitel a spolupráci ukončili.
Skupina hrála na několika dalších akcích, jako např. v Ohnišově u Nového Města. Tam s námi jel plný autobus příznivců na společný výlet. Už na Bezděkově ale nemohl řidič autobusu nést společenskou odpovědnost za řízení hromadného dopravního prostředku, protože neviděl na cestu. Skoro každý z účastníků zájezdu pálil jedno havano za druhým a způsoboval tak uvnitř autobusu nesnesitelnou smogovou situaci horší Londýna. Nedávno jsme cestou do Orlických hor jeli přes Ohnišov a zastavili u hospůdky konání akce. S úsměvem jsme vzpomínali i na suchý záchod společný pro dámské a pánské pokolení a na ten pajzl vůbec, který je podle současného pohledu zvenku asi dávnou minulostí.
FOTO 11
Jindy pro nás bez předchozího ohlášení přijel večer v půl osmé do hospody mikrobus Žuk s dřevěnými lavicemi uvnitř a už jsme mazali brnkat někam do České Černíne.
Nutno na tomto místě poděkovat Zdenku Řehákovi (Lektorovi) a suchodolskému kapelníku Sonetu Honzovi Dostálovi, že nám půjčovali aparaturu na naše akce. Aparatura, to byl skutečně zásadní problém pro vystupování kapel té doby. Jen málokdo měl to štěstí jako třeba Pětka, aby o
něj bylo v tomto ohledu tolik postaráno. Domnívám se, že to byl velmi důležitý moment existence této polické party a že lví podíl na tom má strategické zaměstnání Honzy Linharta v JKP Hvězda. Na vesnici jsme ale žádné JKP neměli a tak jsme se museli spokojit i s dvěma bakelitovými mikrofony zapůjčenými z MNV v Suchém Dole . Bylo to tenkrát spousta radosti, když se na obci objevil zesilovač, tzv. "stovka" a tajemník Jarda Hoffman nám ho kdykoli půjčoval, samozřejmě s nutným proslovem o kvalitním zacházení s tímto zázrakem.
Rodeo tak vystupovalo u Berků v Bukovici pro místní Svaz žen společně s Radkou Bartoňovou (Vernerovou) a Honzou Hoffmanem, který se ale záhy odsunul chytat fotbal někam do Jablonce. Na několika akcích, jako např. na Silvestra ve Žďáře, nás doprovázel a kapelu svoji hubou podržel i poličky žvatlanec Péťa Rutar. Toto období je možno označit jako další dílčí vrchol činnosti skupiny Rodeo.
Jak již bylo uvedeno, po vrcholu přichází útlum činnosti, či popularity a to se také stalo. Nedorozumněním mezi OVSSM v Náchodě a SSM v Suchém Dole ohledně obstarání aparatury končí aktivní veřejná činnost slavenského muzikantského sekupení. Na protest proti nesplněnému slibu rušíme i místní organizaci SSM v Suchodole. Průkazy členů i ostatní písemnosti jsou naházeny do igelitového pytle a Hombre s Karkošem ten balík odvezli do Náchoda. Na první pohled to vypadá jako hrdinství, ale pokud mluvím sám za sebe, tak jsem se klepal ještě první rok na vejšce při dotazu, kdy už konečně přinesu ten svazácký průkaz z vesnické organizace do Prahy.
Tomuto kroku vystoupeni ze SSM předcházel dopis na OV SSM v Náchodě, ze kterého vyjímám:
Obracíme se na Vás s několika dotazy ohledně naší country westarnové skupiny při MO SSM v Suchém Dole. Co nejdříve bychom chtěli naši skupinu představit veřejnosti. Bude nám chybět jen Vaše odpověď a proto doufáme, že nám co nejdřív odpovíte.
Dopis dále pokraěuje: Byla nám slíbena finanční pomoc při pořizování aparatury. Zatím jsme nedostali vůbec nic, ikdyž jsme pro SSM již několikrát hráli. Máme ještě nějakou naději ? Bylo nám řečeno, že budeme-li tuto podporu požadovat, musí dobře pracovat naše organizace. Myslíme, že naše SSM bylo v prvním pololetí značně aktivní. V druhém pololetí se situace zhoršila, ale jistě na tom má velký podíl nespokojenost členů kapely, protože téměř všichni jsou členy našeho SSM.
Této skutečnosti odpovídalo i celoroční hodnocení organizace, které z archivu na nás vytáhnul člen obecního zastupitelstva po roce 199O Honza Martinec. Šlo to s námi z kopce. Co k tomu dodat........
Několikrát pan Dostál st. v nedělním slavenském parlamentu jako bývalý předseda JZD zavzpomínal, jakého tenkrát dostal v Náchodě od tajemníka "sprďáka", že se spolupráce v Suchodole s mládeží nějak nedaří. Ale co oni věděli o opravdové suchodolské mládeži ?
Ta po vzoru svých otců fungovala na tradičních vztazích, které nemohla a možná ani příliš nechtěla žádná nová vtírající se ideologie řízená někde z Prahy zas toliko ovlivnit. My jsme dění sledovali přes páteční dejchánky v hospodě, kdy vedle sebe seděli komunisté vedle lidovců i lidí představujících jiný názorový proud a hádali se stejně tak, jako dnes se dohadujeme po třech dvanáctkách u stolu rejpalů v suchodolské hospůdce nebo ve slavenském parlamentu když dojde na řeči o politice nebo o práci. Díky naší zlaté české povaze pak nakonec všichni společně nadávali na Husáka jako dnes nadáváme na současné politiky jen s tím rozdílem, že pokud to někdo pokládá za důležité, tak dnes se to může.
Vzpomínám-li zcela objektivně na tu dobu našeho brnkání v suchodolském lokále, tak nejvíce štamprlat nám nakupoval sám šéf komunistů pan Kolert, všem známý jako Ratatáč. Schůze tehdy začínaly v kulturním domě v pátek ve stejnou dobu, kdy nám se chtělo zrovna v lokále vrznout na kytary. Pan Kolert ale konfliktní situaci s místní mládeží vyřešil ke spokojenosti obou stran. Nám koupil panáka abychom drželi chvíli hubu, jak říkal a schůze mohla pokračovat. Byla-li schůze delší, musela se tišící dávka i několikrát opakovat.
Suchodolská mládež se měla vždycky k světu. Myslím, že dobré časy prožívají i dnešní mlaďáci.
Na společných pátečních kytarových večerech jsme se scházeli společně s Henrim, Zdendou Brzákem, Zdendou Vanclem, Reďákem, Mírou Klimešem a dalšími muzikanty. Z této doby pochází pevné přátelství mezi Henrim a Lubou Ježkem.
Nutno vzpomenout ještě na okresní kolo Porty 1974. Těsně před ním obdržela kapela 50 % na přehrávkách v náchodském Tepna klubu. Na ranní zkoušku Porty jsme tehdy přijeli s nadějnými vyhlídkami a po předvedeném výkonu se šuškalo něco o třetím místě za hradeckou Lokálkou a Kamarády osady pět. Ostatních sedm kapel podle nás dosahovalo nižší úrovně. Nadešla vlastní soutěž, v níž rozhodně Rodeo nepodalo takový výkon jako na zkoušce, ale třetí místo se zdálo být potvrzeno. Přišlo vyhodnocení a s ním dosud největší zklamání v celé historii kapely. Po slovech uvaděče:
"Na šestém místě se umístila skupina Rodeo" se ozval z naplněného hlediště Beránku v Náchodě hvízdot, který jej zcela přehlušil. Zdůvodnění poroty pak bylo velmi jednoduché: "Však se dočkají, vždyť jsou ještě mladí"! Místo aby porota podpořila snažení převážně sedmnáctiletých hochů, prakticky kapelu zničila. Ruda Opitz již nikdy neopraví svoji poškozenou třístrunnou basu, Luba Ježek se již natrvalo usídlil s Henrim u Lidmanů. I aktivita ostatních členů pohasíná a kapela se prakticky rozpadá.
Končí čtvrtá etapa vývoje skupiny Rodeo a s ní odchází i nejhezčí léta našeho mládí. Déle než rok žilo country v Suchém Dole v ústraní, ale bylo zřejmé, že aktivita příznivců nevyšuměla zcela. Kamarádi se scházeli na Dolaru, Oklahomě a Teleťáku a tam vzpomínali na staré dobré časy a někdy i povzdechli a zalitovali předčasně ukončené činnosti.
Znovu začíná probouzet suchodolské country Joska Dostál s kamarádem Zdendou Obršálem a sice pořadatelskou činností, jejíž vyústěním byla série Country večerů konaná v sále kulturního domu v Suchém Dole. Byl založen Country klub v Suchém Dole, Akela vyrobil průkazy členů a pustil se do propagace jednotlivých akcí především svým umem kreslíře. Série jeho plakátuje hezkým dílkem a mám je doma uschovány v různé kvalitě tak, jak jen je umožňovala tehdejší technika namnožit po pracovní době s tichou podporou šéfa vebácké projekční kanceláře v Broumově.
FOTO 12
Osada Dolar na jaře roku 1976 rozhodla na jednom z pravidelných dejchánků na Matěnovce, že převezme pořádání těchto akcí a tak se hlavní dění v oblasti country na poličku přesunulo opět do Suchého Dolu.
Z této doby pochází i báseň Akelly poety, kterou věnoval Majce k jejím dvacetinám:
Majko nalej číše
Tak už to bývá zvykem, když někdo něco slaví,
potřese se mu rukou a flaška se na stůl staví.
Já však nenesu ani hlt, zato ti mísu dám,
je ještě ustrojené), tak jak ho od svého mládí mám.
K. tomu přidám dvě růže, z předpředloňský pouti,
doufám, že se to může, sice nevoněj ale boty si nechci zouti.
Už je ti tedy dvacet, moc se však neopíjej,
abys potom nemusela zvracet,ale taky alkohol nepomíjej.
Teď ti políbím ruku jako správný elegán,
chci však ještě podotknout, že mám sucho v krku, ukrutánskou žízeň mám.
Akella. Teleťák 8.5.1976
Osvětlovací techniku zapůjčenou od místního ochotnického souboru umožňující skromné světelné efekty té doby měl na starosti Pavel Vítek (Habas). Funkci oponáře vyfasoval Venda Ingriš, který byl členem ochotníků a na jehož důvěru ze strany jeho kolegů z divadelního souboru jsme to při půjčování věcí hráli.
Obec nám v osobách Jardy Hofmana (tajemníka) a pana Teinera Zd. (předsedy MNV) zapůjčovala promítačku na tyto akce a tak Joska a Péťa Voborníkovi mohli spustit s většími či menšími technickými problémy western objednaný přímo z pražské UPF. Za pokladnou stála děvčata nejméně ve čtyřech, aby různými způsoby tomuto pohlaví vlastními donutila všechny zaplatit. Mnozí diváci mleli vždy to samé a sice, že poslední bůro z nich vyloudila vedle hospodská paní Vášova nebo později Kája Hejzlar. Největší "trable" působili Majce Plachtové, Věrce Berkové, Marušce Jakoub-kové a Hance Martincové především Tarzani z Hradce Králové, kdy především Zdenda Kropička vynikal svými oblbováky na suchodolské osmnáctky.
FOTO 13
Samozřejmě pomáhali i ostatní Dolarovci s přípravou a úklidem sálu, kde hlavní slovo neměl nikdo jiný než "Petrolka"(pan Elber z Bahýnek) se svou paní. Toho jen tak hala bála zakopnuté papíry od bonbónů nebo žvejkaček někde do rohu nikterak neuspokojovaly. Ještě, že injekční stříkačky v té době byly v suchodole neznámou budoucností a pohlavní choroby ještě umožňovaly tzv."ostrý sex" bez omezení a tedy bez nutné gumové ochrany. To by asi pan Elber ty odpolední big-beatové čaje, které jsme rovněž v Suchodole jako protiváhu country pořádali, v dnešní podobě asi těžko pochopil.
Suchodolské Country večery je možno označit jako vrchol v oblasti country na poličku a sice ze dvou důvodů: Kamarádi osady pět v této době účinkovali méně z důvodu různých přestaveb kapely. Domnívám se. že nám v naší činnosti hodně fandili a pomohli především zapůjčováním aparatury a svého zvukaře Míry Šolce
(Plamena), který s námi za dvě stovky ztratil spoustu nervů a dobrovolně tak zkrátil svůj život ne o několik dnů, ale spíše týdnů. Druhým důvodem byla větev od Lidmanů v podobě Henryho, Reďáka, Ježka či Brzáka, která v té době zahleděna do sebe přivítala jistě suchodolský impuls k dalšímu osvěžení činnosti.
Dobrá country kapela byla v té době prostě vzácností a muzika dálek samozřejmě lákala mladé lidi v době "železné opony" nebývalým způsobem. Amerika byla naše touha, byla náš vzor. Bohužel po ukončení studené války přišlo určité vystřízlivění z tohoto amerikanismu. Není již třeba shánět desky a kazety, všude z rozhlasu hřmí kvalitně a profeionálně provedené americké country. Trošku se to prostě přežralo a středoevropan hledá přece jen něco bližšího našemu tradičnímu způsobu života. Spousta trampů, ale i ostatních mladých lidí, prostě už ten americký ráj vidělo. Bohužel velká část z nich po něm přestala toužit obvzláště po návštěvě venkova.
Domnívám se, že i díky tomu nadešel opět čas pro folkovou a trampskou muziku, kterou jsme, ať si to přiznáme či nikoli, přece jen díky country zahnali do kouta až příliš.
Ale teď zpátky. Okolo roku 1975 se to "americké" moc nenosilo. Jistě jsme i my tím naším brnkáním na kytary a lezením po chajdách, kde místo ideologických hesel té doby byly stěny polepeny spíše lehce oděnými děvčaty, škádlily stávající režim. To, aby hoši v Praze pochopili, že s tou organizovaností to nesmějí zas moc přehánět.
Prapůvod pro zaměření další činnosti byl v šerifovi Dolaru Josefu Dostálovi, který se dostal do Prahy na Vysokou školu zemědělskou po několika přesvědčovacích návštěvách otce Dostála s husou v ruce u děkana agronomické fakulty, jak několikrát ve slavenském nedělním parlamentu dával k lepšímu. Joe začal pravidelně navštěvovat pražskou Malostranskou besedu, kde se trampská, folk a country písnička nejvíce uchytila. Poznal tu Linhartův Pacific, bratry Ebeny, Brontosaury a celou tu řadu rodících se interpretů, kteří začali postupně z malé Porty dělat ten gigantický festival, jež se mnohým s pokračujícími ročníky začal vzdalovat. Seznámil se i s šéfem Besedy, který mu přislíbil posílat kapely do Suchého Dolu, aby i místní a okolní vesničani měli inspiraci pro svoje skromné hudební začátky. Ono totiž na veřejnosti nebylo tak mnoho k vidění. V televizi jednou za rok prolétli Zelenáči, tak asi třikrát Plavci a díky Urbánkové Country beat Jiřího Brabce, později KTO díky Matuškovi a to bylo asi tak všechno.
První country večer se uskutečnil 18.6.76. Organizátoři pozvali Kamarády osady pět z Police a ti nezklamali. Hned napoprvé se sešlo asi 80 diváků a ti tleskali především profesionálně předvedené Polnici v podání Tomáše Součka. Tomášovi jsme se tak potleskem alespoň částečně omluvili za ty návštěvy divadelního klubu od dělnického nočního autobusu, který nás nabíral před suchodolským lokálem a hlavně za ty "blbý opilecký keci", že v klubu nechává hrát jenom Pětku. Myslím , že se ty jedenáctý hodiny děsil i Jarda Řehák a pan Seidl z Pěkova, kteří měli jinak pro všechno pochopení. Na závěr prvního večera byl promítnut western J.W.Coop, u kterého již probíhala polohlasitá volná diskuze.
Druhý country večer se konal 5.11.76 a pozvání přijala hradecká Lokálka. Ta prožívala skutečně éru popularity v krajském městě, kdy především texty Ládi Straky byly prostě nejlepší. Tak jako v Polici Pětka měla svého styčného důstojníka v Honzovi Linhartovi, který umě vše zařídil navenek , tak Lokálka měla Straku. V Hradci jsem nedávno navštívil část koncertu na stadionu u příležitosti dne mléka, kde jsme propagovali náš slavenský sýr a vnitřně se hluboce poklonil těmto dnes již dědkům, že dokážou udržet celá ta dlouhá léta především dobrou a stabilní partu, která přežila všechny ty nástrahy života na ni kladené. Suchodolský koncert bylo možno hodnotit pouze jako průměrný, na kapele byla znatelná cyklická krize, tak jak to i u všech ostatních kapel chodí. Na závěr byl promítnut opět americký western.
Třetí country večer se poukázal především spoluprací s pražskou Malostranskou besedou. Ta poslala do Suchého Dolu kapelu Zvonky, předního českého interpreta bluegrassové muziky. Zdenda Obršál připravil perfektní propagaci svými typickými kreslenými plakáty a suchodolský sál se otřásal vzákladech. Do sálu se namačkalo kritických 160 diváků, obsluha točeným mokem se stala nemožnou a tak se pod stolem lovily lahváče z naistalovaných bas piva jako na chajdě. Zvonky předvedly muziku, kterou do té doby bylo možno slyšet pouze z toho mála dostupných amerických nahrávek.
FOTO 14
Diváci podporovali interprety bouřlivým:"Umííí.." a Joska Jirků (Barbar) pořadatele pochvaloval: "No tohle ještě Suchodol nezažil." Ještě asi dvakrát jsem pak s klukama z kapely hovořil v Praze, ale pak najednou zmizeli: přej se přeplavili na druhou stranu oceánu za svou láskou - bluegrass music. Nutno podotknout, že kapky dostával Míra Šolc (Plamen) u zvukařského pultíku - tohle už nebylo polické country, které znal ......výuční list mu dodáme později !
Čtvrtý country večer se konal dne 4.2.1977. Společně s kamarády z Jitřenky a Tarzanu byla pozvána hradecká Dělová koule. Toto vystoupení mělo našemu publiku předvést moderní country, které bylo u nás v plenkách a nesměle se rozšiřovalo především díky nahrávkám Country beatu Jiřího Brabce. "Dělovka" ukázala, že opravdu umí a potvrdila pověst, která ji předcházela z úst Novohradečáků sdružených později okolo klubu Lucie. Charley zpíval v horečce, chroupal jeden prášek za druhým zapíjíc ho olivětínským pivem (pozn.: náchodské pivo se v té době v těchto končinách nepilo, tzv. "nebylo k chlastu"). Na tu dobu nezvykle kvalitní průvodní slovo v osobě Pepy Součka nenechalo nikoho na pochybách, že do Suchodola zavítala superparta muzikantů, která navíc udivovala pořadatele svoji vnitřní organizací a disciplinou. Byl to pro nás vzor, ze kterého jsem se snažili čerpat i později v naší muzikantské činnosti, ikdyž upustit od dominantní úlohy banja a mandolíny na úkor piána a bicích bylo těžké.
Pátý country večer se konal dne 29.4.1977 za spolupráce s Malostranskou Besedou. Ta zaslala dvě přední pražské skupiny- Blizards a Stop V 5, z nichž ta druhá byla už mediálně známá. Blizardi rozdováděli publikum perfektně nacvičeným Oranžovým expresem, který si čas od času rád poslechnu, jelikož ho máme nahraný stejně jako Mičigen ze stejnojmenné věznice a Bílou kytku, která se musela rovněž opakovat. Stop V 5 ukončili večer známou skladbou Carmen. Obě skupiny hlavně ukázaly, že i bluegrassová muzika zahraná pro diváka může být pozitivně přijata jako celovečerní koncert nejen pro bluegrassové labužníky.
Šestý country večer navštívila suchodolský kulturák jablonecká dívčí skupina Jizerská protěž. Co jsme se na děvčata (mnohé již paničky) načekali a zdálo se, že
počasí nám vše překazí. Odpoledne lilo, byla bouřka a nevěřili jsme, že se koncert vůbec uskuteční. Joska Voborník už dokonce pustil celovečerní western, aby změnil pochmurnou náladu 110 diváků v hledišti. Ale děvčata nezklamala a vystoupení s hodinovým zpožděním začalo. Dámy sice nebyly načesané, ale zahrály na výbornou. Poslední skladby jen tak bez aparatury, protože zase vypnuli v elektrárně proud. Mužská část pořadatelů přemlouvala kapelu, aby v Suchodole vzala nocleh, ale hoši dostali kopačky. Vystoupení máme rovněž nahrané na magneťáku B 4, takže kvalita zvuku je dle toho zajištěna.
Sedmý country večer se v Suchodole objevili Grošáci z Prahy. Joska Dostál získal na podporu jejich vystoupení i nejznámějšího konferenciéra pražské Malostranské Besedy a Porty Mirka Kovaříka. Grošáci byli již v místním šantánu známou partou, která to tu již včele s kapelníkem Karlem Zápotockým pořádně roztáhla. Na jevišti se to samé zcela nepodařilo, ale celkově vysoký dojem z koncertu zajistil Mirek Kovařík, jehož verše náš divák ne vždy zcela pochopil.
FOTO 15
Osmý country večer přijeli opět pražáci v podobě skupiny Poslední sedma. Diváci měli tak možnost spatřit skutečné profesionály na jevišti i v zákulisí. Hrálo a zpívalo jim to snad samo a my jsme pochopili, že s našima packama a zkouškama na Matěnovce u sudu olivětína je nemůžeme nikdy dohonit. Ale zase je s náma větší sranda. Nejvíce se líbil houslista Kacafirek, kterého diváci nenechali chvíli oddechnout. Před třemi lety jsme s ním mluvili na každoročním vystoupení Zelenáčů ve Žďáru nad Metují a moc dobře si na Suchodol pamatuje. Slíbil nám, že na nějakou z příštích akcí přijede.
Devátý country večer se konalo odložené vystoupení známé Savany z hradce Králové. Vystoupení nesplnilo očekávání. Skupina buď. machrovala před "vesnickými burany" a nebo již trpěla nějakou vnitřní nemocí, která potom zakrátko vedla k jejímu rozdělení. Fundovaný suchodolský divák odměnil Savanu pouze vlažným potlekem.
Desátý country večer vystoupila na zdejším jevišti tehdejší country hvězda Ladislav Vodička. Každý z přítomných 130 diváků byl zvědav, co dokáže profesionál bez nahrávacího studia. První polovina byla skutečně vynikající. Vodička zpíval sice při magneťáku a ne kytaře svého syna jak slíbil a vyprávěl zajímavě o divokém západu. Slíbil, že celou druhou polovinu prozpívá,
FOTO 16
ale opak byl pravdou. Vystoupení co do vývoje nezvládnul a diváci odcházeli s nesplněným očekáváním. Holt - profík není taky všechno.
Mimo uvedených Country večerů pořádal Country klub v Suchém Dole ještě přednášku M.J.Langera v sále JKP v Polici nad Metují pod názvem: O mé cestě do Nashwille. Skutečně hodnotnou akci navštívilo pouze málo příznivců, což jsme při hodnocení akce a zjišťování neúspěchu v suchodolské restauraci přisoudili velmi špatné propagaci.
M.J. Langer nám píše:
"Děkuji Vám za Váš dopis a milé pozvání a omlouvám se, že odpovídám poněkud pozdě: byl jsem na
dovolené a tak jsem se do Malostranské Besedy, kde mě čekal Váš dopis, dostal až dnes".
Dále pak píše:" Co se týče peněz: za pořad dostávám tak 250 Kčs + dopravu. Přijet bych mohl autem,
vlakové spojení k Vám moc neznám - třeba mi cestu tak trochu popište".
Co k tomu dodat! Poměry se holt malinko změnily.
Ano, to byl rok 1977 a po pořádání country večerů vyhlásil Joska Dostál divadelní prázdniny tak, jak to dělají naše pražské umělecké vzory. A kam jinam, než čundr na bájnou Jižní Moravu. Ta nás předchozí dva roky svoji pohostinností přesvědčila, ať opustíme svoje představy o putování po Beskydech a Jeseníkách a dáme se cestou pozdně odpoledního až nočního života s doprovodnou léčbou bolehlavu, kdy do dobrého vína přece jen dáš pivo nebo nějakou tu kořaličku dle českého zvyku.
Parta tenkrát jela rozdělena na dvě části, kdy část první dorazila do Brna a vyzvedla si z kasáren Zdendu Dostála, který tu plnil bojovou úlohu chodíce pro pivo projektantům správy budov různých šarží. A ti pili především pivo černé a tím nakazili i Homreho, který se tento mok snažil vnutit i osadníkům v zahradní restauraci, kde jsme se již druhý <; rok k radosti obsluhujícího personálu rozbalili. K večeru dorazila spojka druhé části osady, aby určila směr
putování přes Homreho kasino. Tady nás jmenovaný vojín se slzami v očích opustil a ostatní hurá na hlavní nádraží.
FOTO 17
A jaké nás čekalo překvapení. Ve vlaku nás čekala petrovická parta s Jirkou Gennertem (Bizákem) a Kájou Kleinerem
(Arturem). A to pane byli nějací divočáci tihle petrovičáci, vysokosrbáci, machováci a běláci. Vezli s sebou půlku piva na cestu, kterou cestou do Břeclavi nepokořil ani společný tým s Dolary ze Slavného. Ti už byli dostatečně nažbruněni z brněnské hospůdky. A tak se pivo dopíjelo celou noc na bulharském jezu u Lednice, kam jsme pořídili dotáhnout. A v tom pivním opojení se zrodilo přátelství na dlouhá léta, které bylo impuslem pro novou kapelu po návratu z týdenních vinných lázní z okolí Lednice, nejvíce Bulhar a Nejdku.
Velice kvalitní doprovod po zdejších zákoutích nám zajistila místní trumpetistická hvězda tanečních zábav a pohřbů Pavel Konečný z Rakvic, kam se mimochodem v letech pozdějších přestěhoval se svoji ženou i bývalý člen kapely a kreslíř Péťa Hejzlar. Při hledání starých časů v roce 2OO2 jsme se i zde s rodinou Boraovou a Fulkovou zastavili a milého Pavla navštívili v nové restauraci na pláži místního čvachtáku. Domluvili jsme se, že za rok přijedeme určitě zase a na delší dobu do toho kraje dobrého vína, ale i plného toho odporného komářího hmyzu, který nedovoluje vystrkovat prdelku ani na rychlé dívčí vyčůrání.
A tak v roce 1977 vzniká nová kapela, jejíž zakládajícími členy byl Joska Dostál (mandolína), Jirka Gennert (kytara, zpěv) a Kája Kleiner (basa, zpěv). Po návratu z vojenské služby se navrátil Zdenda Dostál (banjo), který souběžně sbíral cenné zkušenosti v taneční kapele Sonet Honzy Dostála. Kapela pokukovala po nějakém houslistovi, protože Luba Ježek ladil své housle už s Henrim v lokále u Lidmanů. Maruška Vajsarová (Mazancová) na chajdě špitla, že i její mladší brácha docela válí na housle. Tak jsme ho potajnu kontaktovali, aby se to nedozvěděl pan učitel Petr, který z Honzy chtěl vychovat dalšího Hudečka. Vydrželo to několik týdnů až do dne, kterým podhorák Láďa Mazanec stvrdil definitivně úschovu Marušky pod svá mohutná křídla - sice do rozlučky v ledhujském statku u Vajsarů. A co se nestalo. Na této akci se objevil i učitel Petr, kterému jsme při hodině zpěvu nebyli schopni zazpívat ani státní hymnu, čímž podmiňoval druhou známku znalosti z hudební výchovy (pardon, kromě Josky Voborníka, který byl dokonce pozván do pěveckého sboru, ale pracovní zatížení na osadě Red West mu to neumožňovalo). Ano a před učitelem Petrem jsme měli my hudební negramoti něco hrát. Ale věhlasný učitel nás povzbudil hlavně větou: "Jen se nestyďte, vždyť vás znám již z Kolárova divadla jak jste zpívali s Dášou Škopovou". Najednou se zadíval na Honzu Vajsara a zakrotil hlavou. Připadlo mu, že jsme tak trochu sehraní, zalapal po dechu a zvolal: "Ty jeden uličníku". A bylo to hotový. Rozčílit se svým typickým způsobem nemohl, to by sem nesedlo a jakoby nic usekl: "tak si ho teda vemte". Hrálo se pak dlouho do noci až Pavel Vítek zapoměl, že má půlnočákem odjet na vojnu. Nechal se potom dlouho od svého otce, který pro něho přijel, přemlouvat k odpovědnosti za obranu socialistické vlasti.
Pan učitel Petr nás poté chvíli učil vokálnímu zpěvu než zjistil, že to s našimi syrovými hlasy stejně daleko nedotáhneme.
Honza Vajsar první krůčky dospělosti s námi absolvoval potom i na Jižní Moravě. Copak housle, ale zacházení s děvčaty to se mu moc ještě nedařilo. Jak se snažil zviditelnit před druhým pohlavím, tak zkušeným starým mazákům holky spíš odpuzoval. Nejvíc to štvalo Bizáka, který měl jeho výchovu na starosti a proto jsme Honzovi přezdívali "dívčí repetent". Pravdou je, že večer v Nejdku to vždycky srovnal, protože když vytáhnul housle a zahrál nějakou tu moravskou, byl hned plnej stůl jídla a pití a plnej lokál veselí.
Od slavenských chatařů se Joska a Zdenda Dostálovi dozvěděli, že v Adršpachu docela dobře začíná pikovat na banjo kluk od Josky Leppelta jménem Milan. Tento gymnasista se při první náborové návštěvě jevil velice nesměle a Dolarům se zdálo, že vypít pět piv bude pro něj nepřekonatelný problém. Chodil dokonce do hudebky na kytaru, učil se anglicky a od matky znal němčinu. Cizinec (Gipson) byl opravdu pravý jedináček. Před cestou na hory jsme mu museli všechno zabalit, pak na místě zase vybalit a po celý víkend se parta o něho musela starat. Ale on nám za to na oplátku pustil magie a celé hodiny překládal anglické texty přímo z kebule. To jsme čučeli, jakého vzdělance nám osud přivál. Během krátké doby se ukázalo, že i to cigáro drží docela dobře a i zvyšující se dávky piva mu netropily velkejch problémů. Na dlouhou noc roku 2OO2 hráli s Mírou Šrůtkem a jejich partou ve slavenském kiosu a já Cizince vyzval, abychom poměřili ty pivní pupečky, které nám úctyhodně během těch let tréninku narostly....... Neuspěl jsem. Milan byl vždycky dobrej kamarád a vzpomínali jsme pak ještě dost dlouho plodíc tu kvalitní popůlnoční muziku. Nakonec ve dvě ráno jsem ho musel vystřídat na jeho pátnáctikilovém banju a drnkacím způsobem na tři akordy od G to smysluplné ranní povídání zakončit.
Při této akci, i při obdobných o dvě desetiletí zpátky pořádaných akcích, Milana doprovázel náš společný kamarád z Adršpachu Karel Doleček na kontrabas a dokázal, že umí zpívat stejně dobře jako ve svých pospubertálních letech a že jejich činnost společně se Šrůtkem na bluegrassové scéně z nich udělala doslovné profesionály. Těm ale přítomní Jarda Stodola s Joskou Dostálem musí připomenout, že existuje i zábavná složka muziky, navíc s typicky českým (nebo slavenským) nádechem.
V této době se navrací i Míra Šrůtek a Láďa Linhart (foukací harmonika). Posledním výcvikem na Jižní Moravě prochází i nadějný bubeník tanečních kapel Libor Lanta, který vychloubačným skokem před osadními děvami do nehezkého rybníka u Rakvic málem přišel o dolní končetinu. Léčíc se pak před stanem, dlouhé hodiny nám vyprávěl různé články o broučcích co znal skoro nazpaměť ze 100+1. To byla jeho parketa. Libor udělal s Kájou Kleinerem povinné kapelnické zkoušky a kapela obhájila 50 % na přehrávkách v Novém Městě nad Metují. Hrálo se pak na MDŽ v Suchém Dole, několikrát v bělském lokále, díky petrovičákům u Božky i na chalupě na vysoké Srbské. Pan Dostál nám umožnil zkoušet za pochopení kulturní komise JZD vedené panem Rakem z Sukovice ve společenské místnosti JZD Police.
Fandovství těchto dvou pánů později přispělo ke vzniku (1982) brožurky Country a trampská píseň na poličku.
Tu jsem psal hlavně na vojně v Plzni na Slovanech. Potom jsme ji velice složitým způsobem dodělávali za přispění členů osady na rozmnožovacím stroji v JZD Police nebo Státního statku Teplice. Nebylo jednoduché obstarat ani rozmnožovací blány, protože každá z nich se musela evidovat a uschovat. Velice mě pomohl např. Honza Linhart z Pětky v tehdejším JKP Hvězda. Po výtvarné stránce mě pak podpořil Joska Kubečka z Teplic návrhem obálky. Tiskem mě podržel a přitom dost silně riskoval v broumovské tiskárně Jarda Zocher, hráč tanečních kapel. Musím vzpomenou i Verky Šrůtkové, Jarušky Szabové a především Marušky Mazancové, které mě přepisovaly text na rozmnožovací blány.
Byla to sice dost dlouhá, ale krásná spolupráce na propagaci toho našeho polického country, na kterém v té době stál náš svět. V brožuře bylo uvedeno i hodně osobních názorů a teorie, protože odborné publikace prostě chyběly.
Myslím, že v republice mnoho takových věcí propagace místní amatérské činnosti nevzniklo, je-li k dispozici nějaká vůbec.
Okolí mě tenkrát vesměs chválilo, že konečně je něco na světě. Někteří mě dílko kritizovali, ale musím říct že mnohdy objektivně upozorňovali na některé chyby ve zpracování především čeho jiného, než kapitoly o bluegrassové muzice.
Třeba Milan Leppelt v té době již študoval díky své znalosti angličtiny Billa Monroea a byl by schopen tuto kapitolu lépe teoreticky zvládnout. Ale od řečí k činu je někdy daleko a donutit v té době Milana ke psaní bylo nemožné. Když jsme se jednou potkali před polickým hradem na náměstí, tak mezi zuby povídá: "No vidíš a od té doby nikdo nic nesplodil". Svědomí se v něm pohnulo a zaslal mě roku 1987-88 do Teplic několik svých dlouhá léta slibovaných příspěvků na téma bluegrass. Otisknu je v příští (také už dlouho avizované) brožuře Podskalí zpívá, věnované našim písničkám.
A nyní zase popořádku. Okolo roku 1977 skutečně Rodeo dosahovalo solidní úrovně. Milan Leppelt se postupně zamilovával do pětistrunného banja, až mu Zdenda Dostál postupně předal post banjisty. Kapela byla pro některé muzikanty již malá a mnohé z nich už country ne zcela uspokojovalo po stránce vyžití i stránce finanční. Proto pokukovali po taneční muzice. Zdenda Dostál to neustále pytlíkoval se suchodolským Sonetem Honzy Dostála a Kája Kleiner a později i Bizák s máchovskou kapelou kapelníka Kubečka. Láďa Linhart se cítil tak trochu odstrčen a koketoval o nové country kapele se Zdendou Brzákem a partou od Lidmanů. Tyto zkutečnosti způsobovaly i neustálou diskuzi v Rodeu o tom co hrát a jak to hrát.
FOTO
Ti skalní jako Míra Šrůtek, Milan Leppelt , Honza Vajsar a Kája Doleček chtěli začít makat na nástrojích a svým umem se co nejvíce přiblížit svým americkým bluegrassovým vzorům. Zbytek kapely tvořili bratři Dostálové, Bizák, nově pak i bubeník Míra Klimeš. Dle jejich názoru je třeba každou muziku přiblížit divákovi, protože pro diváka ji hraji a bez jeho přízně ji neudržím na veřejné scéně. Rozpory byly i v zařazování anglických textů, kdy první parta samozřejmě preferovala originály, ale parta druhá říká, že bluegrass bez českého textu, vyprávějícího především příběh, se po několika skladbách pro nezasvěceného diváka stává muzikou monotónní a nudnou.
A tak jsme se rozdělili tak, jak to je přirozené ve vývoji všech kapel a lidském tříštění názorů všeobecně. Rodeo oslovilo Míru Klimeše na bicí, Víťu Petra z čajové kapely Spektrum na piano. Víťa ulovil do trvalého stavu manželského suchodolskou Verku Martincovou. Kapelník Zdenda Dostál začal koketovat s Fandou Chocholoušem na baskytaru a jeho kamarádkou z kapely Jardy Kasala Radkou Vernerovou (za svobodna Barto-ňovou). Prostě táhlo nás moderní country se vzorem v hradecké Dělové kouli.
Zbytek kapely znovu poj mul Láďu Linharta a na krátký čas i Zdendu Brzáka a začal makat velmi úspěšně na bluegrassu. Hoši se nazvali Protlak (později pak Country Style).
I organizátoři suchodolskéího country se postupně rozdělili. Akela se stal manžerem Protlaku a na jeho hlavu mimo jiné padá i pořádání tří festivalů v polické sokolovně pod názvem Poličky piknik. Ano, festivaly plné vynikajících kapel a instrumentalístů s vyhlašováním vítězů v různých kategoriích a na různé nástroje byly v té době v oblibě. Domnívám se ale, že klubové večery suchodolského typu jsou pro diváka přece jen bližší a přijatelněnjší.
Joska Dostál zůstal samozřejmě v Suchodole a v roce 1979 zorganizoval pokračování Country večerů a sice pod názvem Ozvěny broumovských stěn. Z vojny se navrátil i kádr dřívějších spolupořadatelů a tak Pavel Vítek znovu rozsvítil světla suchodolského stylu country.
První Ozvěny broumovských stěn se rozezněly 8.12.79 na oslavu 12. výročí založení T.O. Dolar ze slavenského Stodolová podskalí, z jejíž existence vychází i činnost skupiny Rodeo. Pozvání přijali Kamarádi osady 5, Náchoďáci (s Henrim a L.Ježkem) a domácí Rodeo. Průvodní slovo plné legrace se skutečně Joskovi Starému z Hronova vydařilo a pro svoji hubu si tak získal spoustu příznivců. Ti mu hlasitě dávali najevo, že by se s ním příště opět rádi setkali. Čekala se velká návštěva, ale skutečnost předčila vše očekávání. V sále bylo namačkáno 200 diváků, což představovalo historické maximum. Courání za čůráním bylo znemožněno a ke slovu přišel opět systém lahvového piva přímo pod stolem, protože obsluha neměla možnost v sále plnit svoji funkci. Přítomný hasičský dozor po několika štamprlatech do hlášení napsal 120 diváků a Zdenda Vancl na foukací harmoniku a jeho především vokální kamarádi položili úctyhodný základní kámen celému večeru. Náchoďáci byli teprve po několika zkouškách od Lidmanů, ale jejich obě zpěvačky naznačily, že Brkoun připravuje bezvadnou partu pro dlouhá další léta.
Mezery ve střídání kapel vyplňoval kamarád osady Dolar Čert (Ivo Doucek) z Hradce Králové a díky svému líbivému hlasovému projevu získal hned několik fanynek. Rodeo předvedlo své skladby moderního country a zakončilo celý povedený pořad.
Na druhé Ozvěny byly pozváni Náchoďáci, Protlak a Effest z Červeného Kostelce se známým kytaristou Jambou. Poslední jmenovaná skupina se omluvila několik dní před plánovaným pořadem a tak narychlo muselo nacvičit Rodeo s Fandou Chcholoušem, Mírou Klimešem a nově Radimem Lamkou z Police několik nových kusů. Přesuny ve skupinách Protlak a Rodeo byly znát na celkové atmosféře večera a tak celý výsledek závisel na Náchoďácích a Joskovi Starému. Joska mezi diváky vrhal jeden fór za druhým a nově předváděl dokonce kouzelnické kousky. To nemělo chybu. Náchoďáci předvedli výborný výkon, mezery opět vyplnil Čert a celý ten večer zakončil netradičně Víťa Petr dvěma skladbami od Beatles na piano. Obecní piano dostávalo v té době pořádný záhul. Bylo uloženo buď ve škole a nebo v kulturáku. Mnohokrát ho parta přiopilých mládenců táhla na přání Barbara do suchodolského lokálu. Ptrostě proto, aby mohl Víťa zahrát, protože ty kytary už nebylo možný poslouchat. Horší ale byla cesta návratu tohoto neustále rozvrzanějšího obecního klenotu nazpátek. Inventurní komise MNV pak nevěděla, kde ho má shánět.
Suchodolské páteční večery jely v této době zase naplno a neukončil je ani hospodský Karel Hejzlar, když po brnknutí G na basu se provalilo i velkokapacitní akvárium a mládenci někdo zcela bosý a druhý v ponožkách lovili do narychlo vyprázdnněných pulitrů Karlovy rybičky. Ještěže tam neměl piraně. Ti se tenkrát ještě nechovali, jinak by kdejaký dnešní pětačtyřicátník byl v Suchodole bez palců.
Třetí Ozvěny broumovských stěn byly plné krachu. Několik dní předem účast opět zrušil červenokostelecký Effest. Ve čtyři hodiny odpoledne v den vystoupení z autobusu na suchodolské zastávce vypadnul pouze kapelník hradeckých Peronů, na které pořadatelé nejvíce spoléhali.Omluvil pro nemoc svoji partu. Joska Starý se tohoto večera účastnot nemohl a tak na jevišti zůstala jediná parta a sice Protlak Míry Šrůtka. Kluci to vzali s humorem a stovka diváků mohla pozorovat úctyhodný vzestup kapely po nástrojové i vokální stránce. Večer se podařilo zachránit i díky Šíšovi z Litic, který prezentoval svoji poezii.
Čtvrtý pořad Ozvěny měl netradiční podobu. Pořadatelé, nemajíc kam šáhnout po nevočuměmé muzice, pozvali olympionika Jirku Berana, aby vyprávěl o svých dojmech a zákulisí olympiády v Lake Placid, které se jako běžecký reprezentant Československa zúčastnil. Jirka pozvání přijal a celou přednášku doplnil zajímavými diapozitivy. Diváci pochopili, že u všeho hezkého a kvalitního nemusí být vždycky kytara. Druhou část programu vyplnil poličky fotograf a filmař, velký osadní kamarád pan Karel Pfeipfer a udělal tečku za celým tím bezva večerem.
Páté Ozvěny přišel do Suchého Dolu opepřit poličky horolezec Honza Fulka a promítnul divákům diapozitivy ze svých výstupů i výstupů svých kamarádů a doplnil je zajímavým doprovodným slovem.
V druhé části večera byl pořadateli dán prostor Zdenku Řehákovi (Lektorovi). Ten Bůhví jak obstaral z Prahy trezorový film z národního folkového festivalu v USA. Diváci mohli spatřit Johnyho Cashe a Boba Dylana takříkajíc v hudebních plenkách. Škoda jen, že pořadatelé nezajistili překladatele anglického textu a to klapání hubou něco říkalo jen málokomu.
Na těchto večerech se postupně projevovala únava pořadatelů. S aparaturou problémy nebyly. Tu ke vší úctě, ikdyž někdy s "hroznejma kecama", zajišťoval opět Míra Šolc za tři stovky. Ostatní podmínky se tak trochu změnily. Hoši již byli různorodých zájmů povojenského věku a problém s obstaráváním kapel se stupňoval. Dřívější country večery se jely za paušál 800,- Kč pro kapelu na večer včetně dopravy a jídla.
Tohle nadšení už opouštělo nejen pražáky, kteří to měli nejdál, ale na špičku nosu si přestali vidět i mnozí místní hráči pod dojmem svých uměleckých kvalit. Sál kulturního domu už nebyl taky zadarmo. Proto bylo rozhodnuto načas přestat! Generační problém byl prostě tady!
A co dvě muzikantské odnože z osady Dolar?
Obě kapely se účastnily krajského kola Porty na pardubické Dukle v dubnu roku 1980. Protlak získal od poroty velmi pěkné šesté místo , což si mezi těmi třiceti kapelami skutečně zasloužil. Kdyby jejich texty místo té nepřátelské angličtiny byly vybaveny nějakou tou trochou požadované ideologie, mohli kluci dosáhnout ještě výš. V každém případě to byl do té doby největší úspěch polického country za hranicemi města i okresu. Rodeo ze Slavného se může pyšnit zase jinou prioritou. Za prvé tou, že si dovolilo na takové soutěži vůbec hrát moderní country - to si před profesionální odbornou porotou nedovolila ani hradecká Dělovka. Druhým kladným momentem pro vystoupení Slaveňáků bylo to, že diváci po několika hodinách již /nudění folkovou a bluegrassovou muzikou odměnili 17 tého soutěžícího v pořadí bouřlivým umí. Rodeo skončilo zcela objektivně na nějakém více než dvanáctém nebědovaném místě. Ale nás reakce diváků vnitřně moc povzbudila. Pepa Souček nás pak dlouze chválil za pořádání Country večerů v Suchém Dole, za což jsme /.ískali další silný potlesk. Jeho dlouhý projev na níže uvedené téma měl ale i jinou příčinu, při které i takovému jistě od malička profesionálně ukecanému člověku docházela slova. Zvukový mistr totiž nemohl dostat zvuk do Chocholoušovy basy. Viděl jsem, jak už i jindy úplně klidnému Bizákovi vstávají vlasy hrůzou a říká: "Sem Vám říkal pitomci, ať tolik nechlastáte".
Navíc i Víťa Petr honil nějaký problém pod pianem. Jediná Radka Bartoňová (Vernerová) byla v naprostém klidu, však toho taky z nás v sobě měla nejvíce a navíc proti nám byla profesionál. Všechno jako vždycky na těchto hromadných akcích dobře dopadlo a my dnes můžeme s úsměvem na rtech vzpomínat na tu soutěž, která nás svoji masovostí ale nijak do budoucna nenadchla. Snad kromě Bizáka který dodnes, pokud má trochu volna, tyhle Michalovy stodoly navštěvuje. Copak Radka, ta nás cvičila už před Portou. Na zkoušku do suchodolského lokálu přicházela s hodinovým zpožděním. První co bylo, abychom nekecali, poručila velký rumy. Ten byl v tu dobu národním alkoholem. Pak nás sprdla, že jsme "hovno" cvičili aby zamaskovala, že zase neumí text. Dali jsme několik dalších rumů a bylo po zkoušce.
l'o příjezdu do Pardubic to samé. Nejdříve k tomu velkému nálevnímu pultu co byl v předsálí a pak teprve shánět šatnu. A jelikož šaten bylo málo, dali k nám pořadatelé ještě nějakou folkovou kapelu. Ti tam pořád machrovali něco s tím Do-re-mi, jejich míca furt cvičila na flétnu a to nás začínalo otravovat.
Radka vzala kytaru a začala svoji oblíbenou Hej bába ryba. A už jsme měli doupě jenom pro sebe. Moc jsme ale stejně zkoušet nemohli bez piana a basovky a tak jsme trochu popíjeli. Všechno v sále jistil Bizák, který jako řidič převzal odpovědnost za tuto akci.
A co bylo potom?
Rodeo se utlumilo. Joska Dostál odchází na vojnu, Zdenda Dostál se usadil v tanečá-ku Spektrum a Jirka Gennert u máchovské Kubečkovy taneční kapely. Fanda Chocholouš pokračuje ve svém chlebíčku u Kasala, se kterým vlastně nikdy hrát nepřestal. Míra Klimeš odnesl bicí na půdu a začal rozvíjet teorii tzv. "bačkorové kultury", kterou tolik vyznával. Víťa Petr společně s Věrkou porodil třetího potomka a tak byl konec těm nekonečným nočním radovánkám v sousední restauraci. Běh života začaly určovat starosti běžného života, ze kterých se podařilo poměrně zřídkakdy uniknout.
Naopak mladší Protlak svoji aktivitu postupně stupňoval. Zřizovatelem se stává Spojený závodní klub Máj v Hronově. Skupina reprezentuje velmi úspěšně polické country na významných setkáních za hranicemi města a kraje a sice pod názvem Country Style.
Účastní se např. festivalu Vyškov 81, krajského kola Porty 81, kde hoši zopakovali svůj úspěch 7. místem. Honza Vajsar navíc obdržel cenu za instrumentální výkon na mandolínu, za kterou víceméně vyměnil housle. A těch úspěchů bylo daleko více. Společně s hronovskými Ježky pořádali několik velkých akcí v Hronově roku 1981. Vyvrcholením pak bylo Hronovské zlaté slunce, které uváděl M.J.Langer. Moje znalosti o této skupině končí na podzim roku 1981, kdy odchází na vojnu Míra Šrůtek, na jaře roku 1982 ho následuje Honza Vajsar.
Tak a tady končí společná historie kluků z Dolaru a Country Style, historie společné lásky ke country muzice, ale i trampské písničce, kterou jsme v tu dobu tak trochu opomíjeli. To nebylo správné, ale jistě omluvitelné vzhledem k našim životním zkušenostem. Trampská muzika se určitě do strun našich kytar navrátí, protože tuto naši ryze českou záležitost máme pevně vrytu v našich srdcích.
Jednoho zimního pátečního večera na přelomu roku 81-82 po návratu z vojny a už jako tepličák, jsem v suchodolském lokále seděl sám. Jen já a pár mariášníků, kterejm do toho kecal jeden místní opilec. Nepřišel brácha, ani Johny (Honza Borna), ani ........... A tak jsem po dvou olivětínech bouchnul dveřma a ukončil tu
etapu bujarého raného mládí. Nějak se mě tam už potom nechtělo.
1'rohlížím si dopis od staršího kamaráda Pepy Hlaváčka,kdy naopak on mě tepe, že jsem se nedostavil na plánovanou schůzku roku 1985 s ním a bráchou Zdendou Dostálem ohledně úvodní rozmluvy nad připravovanou brožurkou z historie nejznámějších osad polička. Chtěli jsme tak místně navázat na neuskutečněný záměr /námého pražského publicisty Slávka Ostrézího, který na základě rozeslaných dotazníků po celých Čechách a Moravě, chtěl zdokumentovat hisorii celého trampského prostoru.
Pepa Hlaváček už vážil cestu do Prahy a tak mě tam za panem redaktorem poslal už jako studenta, abych z něho materiály zaslané polickými trampy vytáhnul zase zpět. Po několika návštěvách v jeho bytě na Bílé Hoře se mě podařilo vytáhnout pouze historii Šarkánů a pár fotek zaslaných mu okolo toho roku 1967 právě Hlaváčkem. Z těch měl Joska opravdu radost až to vypadalo, že mě za ně odkáže svůj barák. Další včci jsem ze Slávka Ostrézího už nevydoloval.Vždycky říkal, že to do příště najde, >e celou tu kupu dotazníků má na chajdě na Sázavě. Na podzim roku 2002 jsme se *enou přecházeli přes Vinohradské hřbitovy a moje oko sklouzlo na náhrobek se jménem Slávek Ostrézí, redaktor. Co k tomu dodat! Jsou prostě věci co člověk chtěl dokázat a které mu proklouzly mezi prsty a voda je odnáší někam k oceánu, kde se úplně ztratí. Nevím, možná je nějaký potomek zachytí a bude se snažit je znovu /dokumentovat. Je ale otázkou, bude-li to do budocna někdo číst a bude-li tomuto období vůbec rozumět.
Pepa Hlaváček pak v dopise dále píše: "Se Zdeňkem jsme si vzácně rozuměli, pěkně jsme si podebatili o věcech, k nimž máme obapolný vztah a dokonce naprosto stejné názory. Netušil jsem, že Zdeněk je z těch, které lze zařadit mezi jemné poety , dnešní mladí se nedokáží vyjádřit ze svých citů tak výstižně jako on. Moc hezky vylíčil mnohé krásné episody z vaší společné činnosti, barvitě a ve vší skromnosti navíc. Takže jsme si docela podebatili, dokud nám hostinskej nedal výpověď, navrhnul nám totiž zdvořile rozchod a ani nás u toho nezmlátil...." Ano, chajda a nepopsatelná atmosféra života okolo ní, trampská písnička, někdy i nějaký ten chlast a holky. To vnímaly všechny generace co tomuto pokušení propadly stejně . A hlavně - napořád.
Vyprávěj mi vlajko, (J.Dostál 1985)
1. Vyprávěj mi vlajko,
ty, která historii našich osad vrytu do paměti máš,
kdy v Podskalí na skále přilepená stála první chajda,
i ty od Niagarského vodopádu taky dobře znáš
Řekni, jak kulturu trampských srdcí,
kamarádi z bělských osad šířili dál,
nevěřícím pověz pak, že nechlastalo se jen pivo,
ale skládaly se písničky a hrál se i volejbal.
2. Ty kroniko zaprášená,
všemi tolik uctívaná, co od táboráku očouzené listy máš,
dým nakonzervoval je na věky, svědectví pak dalším dáš.
Jak s ránem končilo se U Ježků,
do výčepu sníh dírou foukal nám,
a když slyším jak zpívalose ve Lhotě,
jednu jistotu v sobě nalézám:
LÁSKU KE KAMARÁDŮM, OSADĚ A PŘÍRODĚ - NIKDY NEPRODÁM
Tak touhle básničkou jsme na pozvánkách nabídli vyznavačům country a trampské písničky účast na akci Podskalí zpívá, která se konala 21.3.1986 v sále kulturního domu v Suchém Dole na počest 19. výročí založení osady Dolar ze slavenského Podskalí. A opět vstupné 12 Kčs, stolové uspořádání a účast nového spolupořadatele z teplických Sudet - Rudy Kretschmera. Ruda uspořádal několik ročníků přehlídky country kapel na prostranství před zdoňovskou hospodou a do Suchého Dolu přivedl kapelu Pěna z Malých Svatoňovic, která zde získala značnou oblibu. Z Teplic nad Metují byl na akci pozván další vyznavač country a sice Víťa Vaněk a ten se s úspěchem chopil postu uvaděče.
Byla to akce po delším odmlčení a tak se do sálu namačkalo více než 150 diváků. Rodeo s Fandou Chocholoušem, Víťou Petrem, Liborem Lantou a Radimem Lamkou zahrálo několik písní moderního country. Kamarádi osady pět měli svůj velký den a diváky uspokojily navíc trampskou písničkou a navodili tak atmosféru pro vystoupení svatoňovické Pěny. Ta diváky skutečně rozdováděla a to především v osobě své houslistky. Kapela ukázala, co to je ani ne tak stylově čistě, ale s chutí a opravdově zahraná muzika.
FOTO
Dolarovci ovlivněni tímto úspěchem se pustili do další akce. Tu připravili na suchodolskou pouť ovlivněni broumovskými pořadateli big-beatové muziky, kteří byli v těchto letech v útlumu a nazvali ji Suchodolská kytara.
Akci navštívilo zhruba 250 diváků, kteří dokonale prověřili su-chodolský venkovní parket. Druhý ročník se pak konal o rok později, tedy v roce 1987 zhruba se stejnými problémy provázející tento datum suchodolské pouti v podobě pršlavého počasí, kdy ještě v šest hodin večer nevíš, jestli aparaturu nechat venku nebo ji přenosit honem do kulturáku.
V roce 1987 pak osada Dolar pořádala ještě jednu a to velmi povedenou akci pod názvem Kytara a příroda. Základ pořadu tvořilo vystoupení
Kamarádů osady pět a kořením se pak stal Míra Šmíd se svými filmy z Himalájí, dále Karel Pfeipfer s filmy Broučci a Pozvánka. Vystoupil zde rovněž Jarda Rohulán se zajímavostmi z ochrany přírody na poličku.
Jednu akci jsme dále pořádali společně s máchovským závodním klubem ve zdejším kulturáku pod názvem Máchovské bluegrassové léto. Přišlo zhruba 150 diváků, což na kapacitu zdejšího sálu nebylo mnoho. Asi jsme podcenili to základní a sice propagaci.
Ano - nastává období rodinné, tak jak jsme jej označili v naší brožurce vydané pod názvem Jak to bylo na Dolaru, období limitované zhruba léty 1980 - 1990. Osada a kapela "zcela plánovitě " rodí své potomky a většina z nich místo mukání v kočárku už od malička zpívala Niagaru. Bylo třeba počkat potřebných deset let, aby se z bulánků stali platní členové osady - deset let, kdy při společných akcích nebylo pro dětský křik a žvatlání slyšet kytaru a nikdo na to mezi přebalováním a vařením různých kasiček neměl ani moc času a potřebné inspirace.
ABSTINENTÁLNÍ
1.Když ještě prcek Lukáš býval, na zrzavěj mok chuť už míval, tím se netrap Mílo, to jsou geny, ne ty moje, nejspíš přes koleno dědy. Smutné se děcko svýho otce ptá, trošičku líznout jestli dnes mu dá, ten zlobí se, jak by Bůh ví co se stalo.copak prcku nevidíš? I pro sebe mám málo.
2.Instalatér novou vodu u nich tropil, pivo se mu ztrácí, kluk si trochu odpil, u seriálu spí táta, lok bude volný se zdálo, polož to copak nevidíš ? I pro sebe mám málo. Na gymplu školník k řediteli si to hasí, ze schodů u sklepa se mu pivo přej ztrácí, udeřilo osmnáct, to přece zapít by se dalo, copak puberto nevidíš? I pro sebe mám málo.
3.Minulýho roku zabíjelo se na statku prase a Luky na láhev zadíval se zase, byla poslední, děda podal mu jí a už to bylo, táta vod necek příběh, že dal by si pivo. volá dej ho sem, pro oba dost se ho zdálo, ale kluk si poslední kapku dolil a praví: Copak táto nevidíš? I pro sebe mám málo.
Joska Dostál 1998
Pak holt děti začaly dorůstat a my jsme si stěží dokázali uvědomit a mnohdy i připustit, že doba zralého věku se nezadržitelně blíží a že jako když utne přestáváme slýchat od starších ta hřejivá slova:"Nechtě je vybláznit, však voní z toho vyrostou."
V tom ale pravdu neměli ! Mohou to klidně a jednomyslně potvrdit naše manželky, které v to taky doufaly. Jen před mladými se snažíme být tak lehce příkladem, protože to "vole" od prošedivělých rodičů už tak úplně nesedí.
A blíží se změna společenských poměrů - sice rok 1989. Dolarovci začínají mít trochu volnosti, plůdek začíná odrůstat. Kluci Dostálovi i Dostál senior a Jarda Stotola hodili řeč na téma : slavenská hospoda. Na polické radnici byli záměru výstavby místnosti "občanského výboru" také nakloněni. Habas (Pavel Vítek ) při jedné z prvních návštěv v přistavené buňce dovezené od Ládi Kaválka někde z Ostaše špitnul: "Ta buňka stačit nebude, přece mám doma tři kluky. Udělejte to větší". A už to bylo. Rozjela se stavba hospody jako základního předpokladu obnovení slavenského života, jako tepny, jíž proudila do obce zcela nová krev.
FOTO (Stavba hospody)
Do obce se stěhuje Hamaka (Luboš Vejr) do Hrušková statku. Za tímto člověkem dobré vařečky a širokého trampského srdce se stěhuje celá řada trampů, z nichž mnohý umí alespoň něco zabrnkat. Slavenská škola získává nového školníka a sice Magdu Pekárkovou, která sem poté vcucla i Čabase. Z Hradce Králové s sebou dovezla dobrý zpěv, kytaru a hlavně nekonečnou řadu písní, u kterých si na rozdíl od ostatních místních country borců pamatuje vždycky alespoň dvě celé sloky. "Gusta" Stodola jako první slavenský hospodský začíná také znovu hrát na kytaru za doprovodu basy Josky Dostála a zpěvu budoucích štamgastů.
Z Teplic nad Metují se zpátky na Slavný (na Teleťák) stěhuje na "přechodnou dobu" než sežene v Polici byt Joska Dostál s Majkou a Maruškou a začínají zde hospodařit na rodinném statku.
Ta přechodná doba byla změněna na dobu trvalou, s čímž se už i Majka srovnala a pochopila tu jedinečnost zdejší vísky a života s ní spojeným.
Na Slavný začíná dojíždět i houslista Honza Hrábek z Bukovice, který nám po čase ale prchnul do polické Pětky. Magda Pekárková tyto námluvy na akci Padajícího listí roku 1998 pojala následujícími verši:
Půjčili jsme Jendu Hrábka, do Itálie slunné
v koutku duše doufali, že z něho něco bude.
Pětka ale chlastala, více nežli hrála,
a tak nám ho stejnýho, zase zpátky dala.
A já musím dodat:... a za rok zase vzala.
FOTO
Na jedné z pořádaných akcí ve slavenské hospůdce si ke kapele přisedl i bývalý pianista z let dávno minulých Viktor Petr a po desáté večer se zvednul ze židle a
uvážlivě povídá: "Já už to bez muziky nevydržím, jdu do toho s vámi". Jeho žena Věra doma asi u/nala, že už jsme kluci věku rozumu a Viktoroj tuto činnost požehnala a uvolnila rodinné úspory na nákup elektrických kláves.
A na závěr nutno dodat to základní pro existenci slavenské muziky. Zdenda Dostál s rundou Chocholoušem řekli: "Mohli bysme se začít scházet a občas si zahrát".
A to nám zůstalo už zase hezkejch pár let ve olném muzikantském sdružení "Slaveňáci", do kterého má přístup každý, kdo to s námi vydrží.
A to je někdy opravdu velmi náročné, když se spojí muzika s našimi vrtochy a náladami, někdy i trochou toho pití. Obstát tak mohou opravdu jen ti skalní. Kapelu v tomto období tvoří bratři Dostálové (banjo a mandolína), Fanda Chocholouš (baskytara), Magda Pekárková (kytara), Jarda Stodola (kytara) a Viktor Petr (piano).
FOTO
Pro naši činnost platí tato základní pravidla:
1. Hrajeme, kde chceme, kde nás to baví a hlavně kvůli tomu, abychom se odreagovali. Při rozhodování o naši účasti bereme v úvahu množství doprovodných
materiálních výhod (zvláštní zřetel klademe na kvalitu alkoholu, Fanda ještě na žrádýlko). Posuzujeme procento žen libovolného stáří z celkového počtu osazenstva.
2.Málokdy dáme dokupy celou píseň. Proto platí pravidlo, že pouze první sloka musí být hrána jako první, aby posluchač zavětřil o čem je řeč. U ostatních už zas tak na pořadí nezáleží. Když se zdá píseň krátká anebo když si chce někdo zahrát sólo, popř. je k tomu kapelníkem vyzván, můžeme jednu sloku zahrát i vícekrát (maximálně však 3x)
3. Za štamprle zahrajeme i to co neumíme, ale po půlnoci toho po nás už mnoho nechtějte. To odcházíme, jak předesílá Fanda Chocholouš, sledovat na Novu erotické "Peříčko". Potom už Zdenda Dostál kejvá na sóla bez nějakého systému, tak jak ho to napadne, splácá dokupy vždycky nějakej ten začátek. Je naštvanej, že jsme ho nepochopili a že každej se chytáme jinak. Jistý je jen to, že to hrajeme vždycky od G.
Konec písničky skoro vždycky stejně Gusta splete a třískne ještě jednou do kytary, kdy nemá. To už Hombre roste. Potom Hombre někoho vyreje, že to celej večer kazí. To u Maryšky v tanečáku by si nedovolil. Spravedlivé na tom je jedině to, že to vždycky odnese někdo jiný. Nejčastěji asi Joska Dostál, že zrychluje (uznávám, že má pravdu) a pak Fanda Chocholouš, kterýho prostě rád vytáčí, ale kterej mu to cestou zpátky náležitě voplatí. Jsou to někdy situace k popukání, když jeden druhého vyhazuje ze svého auta, že jeho vozem prostě domů nepojede ! Jindy stojíme půl hodiny v Polici na dálnici a oni se ve dvě v noci dohadují o úplných hovadinách až si nakonec dají pusu a všechno zas klape jako dřív.
Jarda Stodola ten zas okolo půlnoci zařve uprostřed písničky až si přítomní málem "cvrknou" a získá si tak respekt silného samce mezi sexivnímavými přítomnými ženami, které tuhle jeho slabost kladně vnímají. Ostatním to naopak už leze na nervy.
Magda ta zachraňuje repertoár, protože si pamatuje snad všechny písně, o které se v životě jen trochu otřela. Nepamatuje si však, kterou z nich už ten večer hrála a kterou ještě ne. A tak začíná jednu a tu samou píseň třeba třikrát, na což musí být vždy taktně upozorněna. Naposledy se to objevilo na Silvestra roku 2002 ve dvě hodiny ráno.
Nemyslím, že se ten její stav paměti zhoršuje. Ono taky když pořád do ní "ňákej chlap něco leje"? Je pravdou, že to má mezi partou chlapů těžký: dělat jim roli zpovědníka a pak zase když nemohou stát na nohách nosit bedny a cestou domů poslouchat ty kecy. Jenom kecy, protože doma, podle slov jejich manželek, to jsou schopný už jen uválet!
Joska Dostál už od desíti zavírá umělecky oči a přitom všichni vědí, že se mu chce chrápat. Současně začíná zrychlovat rytmus (tzv. bejčit) a zvedá adrenalin Zdendova poněkud nervově výbušnějšího organismu. Navíc dává najevo každému, že zpěvník na stůl do hospody nepatří, protože jedna sloka zazpívaná dvakrát a navíc proložená sólem, je taky píseň.
Jedna z prvních větších akcí novodobých "Slaveňáků a to ještě s Honzou Hrábkem se konala dne 3.dubna 1999. Byla to sešlost velice slavnostní u příležitosti 32. výročí založení T.O. Dolar a 50. výročí postavení Matěnovy chaty panem Malenou a Linhartem známá jako Dopito. Bylo pozváno 140 kamarádů. Mnozí se lak setkali po mnoha letech. Prostředí bylo uzpůsobeno po vzoru dříve pořádaných večerů country i se stožárem pro osadní vlajku, oponou a osvětlovací technikou. Slavnost začala tradiční Vlajkou a úvodní program zařídili pořádající osadníci a skupina Slaveňáci. Zahráli několik tradičních kusů a písničkou Sheri zavzpomínali na kamarády, kteří již nejsou mezi námi a sice Marušku Jakoubkovou a Péťu Splíchala.
Poté nastoupila lahůdka v podobě houslové rodiny Skálových s Olinkou Vítovou (za svobodna Hlaváčkovou) a několika písněmi zavzpomínala na slavenskou partu. Pod taktovkou otce děvčata předvedla Oranžový expres jako za starých časů a poté Včelkou malá Anička za výrazné podpory publika zakončila čas jim určený. Dále pak premiérově vystoupili naši mlaďáci pod názvem Kaluž se třemi skladbami pod vedením Lukáše Dostála (syna Hombreho). V kapele se jako baskytarista objevil Dušan Stodola (syn Gusty), Tomáš Fulka (syn Vaška Fulky) na tahací harmoniku a malý Olda Ševců na bicí společně s malým "Slabákem" z Machova na kytaru. Všichni přítomní jim přáli hladký start na jejich muzikální dráze, zvláště když se jedná o dolarské potomky či zpřízněnce.
Odvěký kamarád osady pan Kája Pfeipfer promítnul svůj černobílý film ze života suchodolské mládeže, na kterém jsou rovněž zachyceni osadníci Dolaru v dobách svého mládí.
V programu pak vystoupili ještě Míra Šrůtek se svoji kvalitní bluegrassovou kapelou a Petrovičáci včele s Bizákem a Kájou Kleinerem. Bizák zároveň zajišťoval zvuk této osadní slavnosti.
"Slaveňáci" pak hrají na různých akcích broumovského výběžku, večírcích, čundr svatbách a opékačích akcích. Moc se nám líbí na "vopejkárně" v Teplicích nad Met. u Franty Zápotočného, kde jmenovaný náš kamarád otáčí masíčko různého druhu. Nejvíc mu do toho kafrá samozřejmě Fanda Chocholouš.
Na akci SSM (sraz slavenské mládeže) konané dne 29.5.1999 přivítal malý Pepík Reimann účastníky následovně:
1.Tak Vám nevím milí fotři, Vy snad jste nebyli takoví lotři, říkala babi to přej jsou fámy, že na Slavným ve 13 praskaly blány. Nevěřím tomu, když nechtělo se do školy, hupky ke Kubečkom s holkama psát úkoly, pubertulózní léta, když se draly, poučný chvíle byly v baru u Čuraly.
2.Vesnička zažila mnoho zmatku, při startování vehyklu v Hruškové statku, u Stodolu se Vás scházel houf až Mařenka na Pavlišov musela uprchnout. Poslouchal jsem dobře, co jste žvanili, Kadaník a jeho třešně si s Vámi užili, říkaly tuhle ty moje dvě tetky, že s Dostálikama neměly to taky lehký.
3.Konečně mě to došlo milí fotři, Vy bejvali jste pořádní lotři, to všechno nejsou jen fámy, že tak brzo praskaly ty blány. Přemejšlím o tom furt a znova, eště, že ta máma byla ze Suchodola
(Dostál J. 1999)
Pozváni jsme byli dokonce dvakrát na zámek a to sice paní Evou Svodovou na narozeniny do Meziměstí a v roce 2002 i paní Kubečkovou na teplické Skály. Nejdále nás pozval suchodolský kapelník Honza Dostál a sice na záskok do Německa. Tam jsme poznali mentalitu jiného národa, kde pevný řád nahrazuje to naše "švejkování".
Ale všechno je jenom tvrdá škola. Třeba, když máte horečku a spolehnete se na kapelu, že Vás v pořádku doveze domů. To zrovna v tom Německu: tam to na mě nahráli, protože věděli, že nemůžu pít. Všichni se tak trochu nalili (Hombre vic než trochu) a že je mám odvézt do Čech, přece zejtra musíme do práce. Na připomínku,
že sebou nemám řidičák jsem slyšel: "Ses po........něj nebo co ? Nikdo si nás nedovolí zastavit". Víťa Petr byl přece jen trochu solidární a tak si sednul na přední sedadlo vedle mě. Ale co čert nechtěl- Zdenda se probral a hrcnul si mezi nás a krmil nás těma opileckejma kecama. Já neslyšel navigační příkazy Víti a tak jsme si nejdříve asi 5O km zajeli, než Víťa usoudil podle polohy slunce, že si to hasíme do Berlína. " Otočit a zpátky" zněl příkaz vedení výpravy. A zas ty keci, hádky kdo to způsobil a já strach z policajtů. Konečně, jsme na německo-polském přechodu. Ale co to ? Ještě jsme ani nezastavili ve frontě a hasí si to k nám uniformovaný ochránce hranic a něco chce. V duchu si říkáme: "To není možný, voň chce řidičák". S Víťou isrne dělali blbý Slovany a dávali jsme mu jeden papír za druhým s tím, že nevíme, co po nás chce. Papíry nám došly a on pořád to svoje: "Nein, bilet" . Nějaký opilec v zadní části Renaultu fmy Stafído prohlásil: "A je to v pr...li !" Němci obyčejně neznají moc českých slovíček, ale tenhle prolítnul asi nějakým kurzem propagujícím shlížení se slovanskými národy a tohle slovo zrovna znal a začal ukazovat na mě a hulákat: "Speciál agent!" Krev se nám v žilách zastavila asi všem při pomyšlení až se Ti vojáci seběhnou a tři dny nás tu budou vyslýchat, jestli nepřipravujeme sestřelení diilších dvojčat jako 11.září v USA.
Nic se nedělo a Gusta zavelel: "Vole jeď". Vyrazili jsme k přechodu a bez kontroly přejeli k našim slovanským bratřím. Ti na nás už řidičák nikde nechtěli, asi jako omluvu za tu rozdrbanou Hitlerovu dálnici, po jejímž přejezdu naše mužství začalo plnit svoji funkci až po dvou měsících po návratu.
Letos jsme na tento německý Svátek mužů pozváni znovu. Přej přímo od paní Kinklové, sestry bývalého ministra zahraničí Německa a kamarádky suchodolské Náladovky Honzy Dostála.
FOTO
Některé akce se nám povedly, jiné méně, tak jak to bývá. Problém vznikl ve většině případů v počátcích, kdy jsme přijali pozvání hrát pro pár lidí a nakonec jsme to nemohli uřvat. Občas se vyskytnul nezvládnutý alkoholový problém, který posluchač neodpouští. Ale to je věc podcenění profesionálního přístupu a zodpovědnosti, mnohdy pak únava z toho bláznivého podnikatelského prostředí, ze které se musí člověk někde něčím dostat. Někdo to činí přes sport, jiný přes muziku nebo taky holky a chlast. Z předchozího je zcela zřejmé, že naše kapela si svoje rány léčí "výhradně" zpěvem a vrzáním na kytaru. No "někdy se u toho taky trochu napijeme". Na sport při tom našem podnikání není čas a holky ty nás nelákají vůbec. Jen jednou jsme málem podlehli pokušení, ale jako šťastně ženatí staří kozáci a zodpovědní tátové rodin jsme se tomu "chtíči" ubránili.
To jsme hráli ve Studnicích u Náchoda a nevíme kdo nám nalil trošku alkoholu do limonády, kterou obyčejně pijeme. Musel tam přidat ještě něco, protože dva naše členy přepadla zhoubná myšlenka stavit se cestou zpátky v tom domečku nad náchodským Vatikánem a tam čistě z výzvědných důvodů obstarat cenné zkušenosti pro ostatní kamarády ve slavenském kiosu. Dokonce přemlouvali Magdu, ať jede s námi. Bud' ať tam s námi počká nebo něco přivydělá mladejm na novou stavbu. V této zapeklité situaci se nejlépe zorientoval kdo jiný než Joska Dostál s tím, že jako nejstřízlivější bude řídit. Po odplutí od mola ale otočil kormidlo Hombreho Š-1203 směr Kostelecká končina, Stárkov a domů. Jak vidět, ubránili jsme se a dáváme si dobrý pozor na to, co nám kdo leje do ty limonády.
Ano, čas byl náš častý nepřítel - když přijedeš ráno ve dvě nebo ve tři ze hraní a v šest nastupuješ vydělávat dolary. Soukromé podnikání a muzika - moc to do sebe nepasuje.
FOTO
Slavenská parta po roce 1990 nabývá postupně značných rozměrů. Slaví se všechno a všude - ve stodole u Reimannů a u Hrušku, po hospodách od Máchovských končin až po Pavlišov. A nejvíc na Slavném, o čemž nejlepší svědectví mohou podat hostinští Jitka Stodolová, Anička Szkoková, Jirka Špaček, Anička Vítková, Hela Hiildrychová, Luboš Vejr či nyní Pavel Herman. Počet hospodských v naší hospůdce vypovídá o obtížnosti této obecně prospěšné funkce v naší obci, zároveň vypovídá o počtu hodin strávených zde námi klienty.
Svůj stan zde rozvinuli i "podhoráci" včele s Milanem Nentwichem a Kájou K ubečkem, který kapelu podpořil i na uvedené akci k výročí osady.
Jak již bylo uvedeno, tím základním impulsem "společenského rozvoje obce" hýla výstavba kulturního stánku. Poděkování za jeho výstavbu patří poličákům, panu mu. Jiráskovi jako předsedovi Městského národního výboru pak zvláště. Popravdě řečeno, prosadit tuto věc dalo trochu starostí i mezi místními, zvláště staršími ohčany. Ti měli starost, abychom pro chlast nezapoměli na práci. Ale obavy byly zbytečné a ukázalo se, že v životě vesnice má hospůdka nezastupitelné místo.
Důležitá je taky škola. Ta zas proto, aby měl kdo těm puberťákům vysvětlit, od kolika let se do ty hospody chodí. A taky proto, aby měl kdo přednášet básně na nkcfch, co se většinou na přání funkcionářů různých šarží v té hospodě pořádají. Sluvenská obec dříve měla známou hospodu U Ježků, potom U Hejzlarů. Po roce Icdesát byla hospoda ve škole, kde točení piva obstarával legendární Hurvínek, po učni paní, co uměla špatně počítat a to byl konec.
A od té doby nic. Slaveňáci se naučili chodit do Suchodola a život obce se na dlouhá léta přibrzdil a starosti se alibisticky přesunuly na suchodolský MNV.
Až zařazení Slavného do spádového města a zájem Dostálovců a Jardy Stodoly o místnost "občanského výboru" nakonec vyústil v tuto nepovolenou stavbu. Pan Ilishof jako stavební technik města nás chvíli nechal jednat a záhy se nestačil divit. Alenda s Gustou objednali mixy betonu na město a už byla základová deska. Pan Doslal Josef st. zajistil z bouračky prkna a trámy na střechu. Joska Dostál s panem (lilou Sochůrkem uspořádali několik praxí učňů polické zemědělské školy na Slavném a hospoda byla potlučena šindelem původně určeným na polickou diagonální stodolu ve Vlachově statku. Falešnému příkazu od předsedy MěÚ uvěřil i zaměstnanec města Honza Doležal, nynější pneumatizér a přivezl přímo z cihelny a to dokonce v neděli dopoledne poslední dlažbu a obrubníky co město mělo. To už bylo na pana Jiráska příliš mnoho, stavbu na čas přerušil, aby nezruinovala městský rozpočet. S tichým jeho souhlasem se pak dodělal ještě septik a fasáda za pomoci ostatních spoluobčanů obce, kteří se sic pozdě, ale přece probudili. Hospodu pak
kolaudoval "poličky starosta" Pepa Jansa z Bezděkova, kterého z tohoto aktu musela odvézt eskorta z polické radnice. To, aby šel vítat nějakou vzácnou návštěvu nezbytnou pro další rozvoj města.
Jistě si každej vzpomíná na zprávu České tiskové agentury,z podzimu roku 2001, vztahující se k obci SuchýDůl. Nejmenovaná, ale všem spoluobčanům známá mladá paní byla v půl páté ráno napadena mužem, který svého cíle chtěl dosáhnout za pomoci bicyklu. Až po událostech 11. září v USA vyšlo najevo, že obcí procházel známý terorista Mohamed Ata a zkoušel si právě své navigační schopnosti na kole ukradeném před hotelem Ostaš v Polici nad Metují.
Moc nechybělo a ona mladá dáma teroristu zneškodnila a zachránila ony dva americké doutníky.
Dovolil jsem si na její počest sesmolit následující báseň
Těsně před 11. září aneb
Útok na Dagmarčino mezinoží
1. Do mlíčky ráno v pět žene samej fofr, ranní zasuň na ni vyloudil doma fotr.
Fulčákem potmě neměla by chodit sólo, najednou prásk,mezi nohama má kolo.
2.Ty divochu, copak málo sis doma užil ?, mazej do Veby topit- ne Johny to nebyl.
Ta věc mezi nohama, začalo to být příjemné, tahej za to jemně, nepospíchej ode mě.
3.Myslím že o orgasmu už hodně vím, najednou prásk, přeskřípnutej byl ten Michelin.
Co bylo dál už je věc jistá, k Sucháči jak před žralokem hnal ten terorista.
4. A't si Herman policajt co chce říká. My důkaz máme, je to obtisklá pneumatika.
Nebyl to žádnej suchodolskej táta, ale na rozkaz Ládyna, přímo Mohamed Ata.
J.DOSTÁL -Silvestr 2001
Ano, myslím, že nadešel čas pro řádky věnované těm našim "děvám ", jak říká Honza Borna,
"Mícám", jak kdysi říkal Zdenda Brzák - nebo taky "Mininkám", jak naše něžné pohlaví nazývá Hamaka.
Asi by se slušelo poděkovat za všechny countrysty, kteří se kdy motaly, motají a budou motat okolo té slavenské party, za to pochopení, které děvčata pro to naše vrzání mají. Ono to začíná obyčejně koupí toho hudebního nástroje, přičemž tato transakce mnohdy záhybe dosti výrazně rodinným rozpočtem. A co potom, když ve slabé chvilce manželka povolí koupit tomu svému brnkálistovi jeden Shure za patnáct stovek a ona pak najde před hozením gatí do pračky paragon na mikrofon za pět tisíc....... A vůbec ty zkoušky: "Co kdybys radši vybílil koupelnu nebo mě pomohl zarýt hnůj na zahrádce ! Tohodle si jinde ženský nemusí ani všimnout"!
Samostatnou kapitolou pak je to ranní třepáni peněz ze saka nebo kalhot, kdy místo slibovaných pět set se objeví jen zelená stokoruna anebo taky z domácí kasičky, určené na nákup uhlí nebo předvánoční nákup v supermarketu, zmizí hnědá dvoustovka.
"Je to opravdu džop tahle muzika", žertoval tuhle suchodolský hoteliér pan Kaválek,když nás slyšel zase bulit, že to hraní nevydělá ani na pořádnou novou kytaru. "O co Vám jde? Skoro za nic Vám přiteče 30 nebo 50 korun na hodinu, dostanete nějaký pivo, pak u mě dvě stovky prochlastáte v malejch štamprlatech a máte vyrovnanej rozpočet. Jen kdyby tohle dokázali ti přažští'panáci"! "Ono po pravdě řečeno", říkají naši "tanečáci" Fanda Chcholouš za přizvukování Zdendy Dostála: "každej tlamuje, že má zaplatit na zábavě 40 korun vstupnýho. Ale ještě nesedí a už maže na počátečního velkýho panáka pro zvednutí nálady a to nikdy sám a nechá u baru stovku. Kdyby toho nebylo a dali by si třeba jen po malejch, to by se muzikantům žilo".
Ale ono jde ve skutečnosti o to, jestli by se ty peníze dostaly do kapsiček našich děvčat, to jest rodinného rozpočtu nebo by pouze zvýšily závislost některých slabých povah na alkoholu, či jiných radovánkách.
Jeden kamarád říká: "Víš, je to moc hezký, ale nesmí bejt toho ženskýho kňučení příliš"! Domnívám se, že v naší osadě i kapele byl vždycky spíše hlad po tom ženském hlásečku a že kromě Magdy žádná dívčina kytaru neudržela natrvalo ve svém klínu.
Prvním našim setkáním s ženským hlasem byl suchodolský lokál, kde s Henrim zpívala tehdy dívka Zdendy Kropičky z Hradce Králové jménem Jambora společně s Reďákem a jeho ženou Majkou. To jsme poslouchali jenom před okny hospody, na to první točené jsme si museli ještě nějaký čas počkat.
A tak cestou domů jsme se zaposlouchali do hlásku, který se linul směrem od Dobré naděje. Ano, pohodovou náladu tu Mohykánům a bratrům Leppeltovým rozdávala dcera Oldabána, maličká a skromná Danka.
A jak tak přicházíme k osadě, slyšíme tam někoho hrát. Brzy rozeznáváme v té době populární "bátrflaj" a oknem pozorujeme kamaráda Vendu Fulku, jak hledí upřeně na ten svůj svatej obrázek, ze kterého se vyklubala jeho celoživotní láska Iva. Později kytaru odkládá a věnuje se vylepšování osadního sborovému zpěvu společně s Vaškem, který vlastní kvalitní bas.
Kdyby se nerozhodnul Láďa Mazanec "zmnohonásobit" potomstvo ledhujského statku u Vajsarů, mohla by se možná jeho žena Maruška živit muzikou místo účtování v zemědělském družstvu. Maruška prožívala svoji slávu především při našem putování po Jižní Moravě (kde mimo jiné se měli s bráchou Honzou hlídat
navzájem). "Divočák z podhor Láďa" ji ale potom naučil zpívat jiné písničky a natrvalo ji Dolarům odebral z vlivu jejich působnosti.
V roce 1970 rozvinuli pod Matěnovkou tábor pardubičtí junáci. A tady jsme poznali báječné lidi, kteří nám otevírali oči tehdy neznámého a vzhledem k našim starostem i nudného světa politiky.
FOTO
Tato parta byla samozřejmě poté omezena v činnosti zákazem junáka, ale my jsme udržovali a dá se říct, že víceméně platonicky udržujeme spojení dodnes. U otce Dostála, který junáky v té době výrazně podporoval, se zastavovala při cestách do tohoto kraje vedoucí Helena - my samozřejmě vzpomínáme především na děvčata Bibinu, Danu,... především pak Květu, která jak jsem uvedl hrála na kytaru a už ve svých školních letech byla takovou českou Joan Baezovou. Vyznávala pro nás tehdy neznámého Karla Kryla. V tomto duchu probíhala pak mezi námi i korespondence. Tehdy na táboře hrála anglicky černošský spirituál známý z
nahrávek Spirituál Kvintet (Jednou bude lip......... ).
Jako patnáctiletý mladík jsem ho nazávisle otextoval, ale směrem k té naivní mladické lásce, která s námi pořádně lomcovala. Hráli jsme ji pak pod názvem Malá.
Kromě děvčat Dáši Škopové a Radky Bartoňové (Vernerové), které s námi koketovaly v osadní kapele, musím vzpomenout na léta pozdější a sice na Káču, která jezdila společně s kamarády na Hamakův ranč. Káča byla živel, když vzala kytaru byla ji hned plná hospoda. Nejprve zařvala: "Držte mordu, tady se nedá hrát" a už jela. Své vnady měla jen lehce převázány šátkem a tak umocňovala dojem ze svého vystoupení. Byla ženským protipólem Šakala z mužské části osazenstva kiosu na Slavném. Svým výstředním chováním sice "štvala" některé místní dámy, ale domnívám se, že mezi muži bych nějakého odpůrce asi dlouho hledal.
Opakem pak je Adrea z Hradce Králové, která vlastníc zajímavý nestandartní hlas, vystupuje co se hraní týče velice skromně. Dostat z ní tři souvislé písničky za večer je problém. Nemusím o ní ale říci to slovo " zmizela", protože do Podskalí na chajdu a slavenské hospůdky jezdí pravidelně.
O Magdě jsem již psal dříve, myslím že není třeba zdůrazňovat, zeje tou jedinou stálicí na tom našem slavenském country nebi. Jako zásobárna písniček je schopná hrát pro každou společnost u táboráku, v hospodě i na jevišti. Hlavně, aby nám ji Čabas ještě douho "půjčoval" a aby ji zdraví dovolilo provozovat naši společnou lásku - trampskou a country music.
Z mediálně známých zpěvaček jsme měli tu čest se setkat s Janou Robovou, kterou do Suchodola na naši zkoušku přivedla Jitka Zítková (Vášova). Doslova vystrčila Libora Lantu od bicích a už se předváděla. Seděli jsme s ní pak večer, kde jinde, než na polické Poště.
Co říci na závěr !
Ostatní děvčata nehrají na kytaru ani tak moc nezpívají, ale přijali neméně důležitou roli třepetalek, tj. roli zábavnou a především organizační. Přeji si jménem celé osady, aby jim to třepetání pěkně šustilo - hlavně do rytmu, abychom t u naši slavenskou partu ještě dlouho udrželi při životě do doby, než se sejdeme v tom našem vysněném společném "důchoďáku" ve slavenské hájovně.
Nikdo asi nezapomene na ty první večery, kdy se do původní buňky nacpalo 30 lidí i s basou a jelo se .... Nelze zapomenout třeba na Bertu Kohla ze Suchého Dolu, který ty začátky snad nejvíce přiživoval.
Do Hrušková statku jezdila spousta kamarádů a prožírala Hamakovy úspory z dob socialismu, kdy kšeftoval s pivem. Hamaka měl každý víkend navaříno a myslím si, že trampové v celé republice neměli v tu dobu lepšího tramptátu. Jako člen úzkého vedení České tábornické unie uspořádal ukázkový trampský potlach ve Vítkově podskalí dne 12.5.1990.
Když se o někom řekne, že hrál opravdu s láskou, musel to být jedině Šakal z Náchoda. Po jeho tragické smrti jsem už nepoznal nikoho, kdo by ráno ve tři hrál v hospodě, potom v osm seděl před statkem a zase hrál a končil až v neděli odpoledne. Člověk přišel po celodenní práci farmáře do hospody a Šakal už zase řval: "Kde se flákáš, máš už naladíno?" To byl skutečně tahoun. Můžu říct, že se mě hraní málokdy zprotiví, ale po víkendu ztráveném v Šakalově blízkosti jsem kytaru nechtěl ani vidět. Byl to pak problém, jak přesvědčit prsty , aby zase dojily krávy. A to všechno bylo ještě horší v případě, že se Šakalem přijel kytarista Medvěd, na banjo Křeček a mandolinista Dub z Prahy společně s Jardou Lajchtrem na basu. Šakal byl komediant tělem i duší. Třeba jsem se mu zmínil, že potřebuju pražce. Dál nic neříkal a za čtrnáct dní volají z polického nádraží, že tam mám dva vagóny pražců společně s Hamakou. To byla mela ! Nebo když ujel Vlastě z Itálie na Slavnej, že ho to tam přestalo bavit!
Tramping frčel naplno. Ano - přišla svoboda a volnost - a to zblbnutí z Ameriky. Dnes po deseti letech jsou již tyto vzpomínky minulostí. Trampové téměř nejezdí. Mladí táhnou nikoli vlakem ani posvejch, ale svejma bourákama někam za jinejma dálkama, teplem a do exotů. A z Ameriky mnozí z nás mají rádi už jenom to country a to se tam ještě nesmí zpívat o vojácích roznášejících celosvětový mír. Inu, jak je všechno relativní!
Trampská soudržnost mizí. Zbytky mladých trampů na nádraží dělají, že se neznají. Ve vlaku pak sedí většinou každá parta sama anebo taky každý zvlášť anebo taky každý sám.........
Vždyť všichni trampové se podle našich zvyků znají, mají přece společnou slabost, kterou je potřeba ubránit před zhoubnou materiální stránkou věci l
Nechci tomu uvěřit, že důvody pro tramping mizí.Nemůžu ani nechci to nikdy pochopit jako venkovský kluk, kterému sice podobně jako těm prvním sedlákům po válce v hospodě U Ježků nebylo především pro pracovní zatížení umožněno tramping provozovat naplno, ale zcela se s tímto "světovým názorem " ztotožňuji!
Že by byl tramping už záležitostí především generace Káťáků, Greenhornů či Stopáků ?
Ne, je to hloupost !
Až se vyblbnou, podívají se tam kam dříve nemohli, až se jim volant zprotiví a tělo žárem vymočí a vypálí,
VRÁTÍ SE!
TAK JAKO ČECH NEMŮŽE BÝT BEZ PIVA, OLOMOUCKÝCH SYREČKŮ nebo třeba BEZ SVÍČKOVÉ ČI UTOPENCŮ, nemůže být ani bez toho přisvojeného vynálezu CO SE TRAMPING NAZÝVÁ S JEHO NEODDĚLITELNOU ryze českou SOUČÁSTÍ -
TRAMPSKOU PÍSNIČKOU
Dál zase jindy
A už dost!
Je obecnou zvyklostí, napsat několik slov na závěr. Shrnout ten předchozí výplod fantazie, ale především skutečností tak, aby vzpomínky dnes již ve značně idealizované podobě mohl každý, kdo si přečetl předchozí řádky, natrvalo uschovat ve svém srdci jako vzácný poklad vypovídající o tom hezkém kusu života, co jsme s kytarou jako doprovodu celého toho života party zažili.
Tak především bych se chtěl omluvit těm, na které jsme v našem vzpomínání zapoměli anebo i těm, kteří by si zasloužili větší pozornost předchozích stránek - věř, že jsme to neudělali záměrně a domnívám se, že je i dost času to do budoucna napravit.
Vím, že více řádků by zasloužil třeba Zdenda Brzák, který v počátcích toho brnkání na Poličku byl tím základním impulsem, přivážejícím z Prahy všechny ty první písničky Greenhornů dávno před tím, než se dostaly na gramofonové desky. Domnívám se, že příliš málo bylo napsáno o té dlouhé muzikantské cestě Kamarádů osady pět, o "Šrůtkovcích" či "Petrovičácích".
Nebylo cílem této brožurky podat komplexní svědectví o polickém country či trampské písničce, ale pouze přiblížit historii jedné party motající se okolo slavenského Dolaru. Domnívám se, že výčet všech těch jmen, které se okolo Slavného otřely je úctyhodnýa osada si takovouto zmínku určitě zaslouží.
Z mého pohledu je třeba vzpomenout i na Káju Kubečka z Broumova, který si i dnes s námi občas zahraje a budiž pochválen, že se věnuje svým potomkům v hraní na lesní roh. Vzpomenout musím na Jara a Juru z Holic, kteří do slavenské hospůdky i na Matěnovku pravidelně zavítají.
A už opravdu na závěr je třeba zmínit se toho nejpodstatnějšího. Předchozí popsané muzicírování naší generace přineslo jistě i impulz pro celé to naše potomstvo, což nás vnitřně velmi těší. U Dostálů hraje poličky Lukáš na klávesy a společně s Leošem Kubečkem a Dušanem Stodolou tvoří základ taneční kapely Kaluž. U Matěnů hrají kluci oba, Michal na bicí a Péťa na kytaru. Hezky zpívá a hraje na kytaru Honza od Bornů a pokračuje tak v rodinné tradici. Tomáš Fulků hraje na tahací harmoniku a pokukuje po španělce. Jeden čas se ozývalo brnkání na kytaru i od Vítků. Děvčata se do zpívání nijak nehrnou, ale věřím, že si pro sebe zazpívají třeba občas v koupelně, jako ta naše Maruška.
Tajně si snad všichni přejeme, aby založili nějakou tu svoji kapelu a naše muzikantské snažení tak mělo své další pokračovatele.
VZPOMÍNKY ZŮSTANOU
Vzpomínky, ty nám zůstanou
na léta našeho mládí.
Kdy dali jsme první čoudovou
první holka nás pak svádí.....
Táhlo nám tenkrát na patnáct,
první točený chtěl bys dát.
Táta povolil až klepalo osmnáct,
to abys s bráchou moch tam hrát.
Vzpomínky, ty nám zůstanou,
mládí, tak good bye .........
Pro kamarády sestavil a sepsal r. 2002: JOE a MAJKA
FOTO
Došlo po uzávěrce
V době od předání rukopisu této brožury došlo ke dvěma hezkým akcím v suchodolském kulturáku a jednomu výjezdu Slaveňáků do Německa. Byla navázána spolupráce s profesionálním zvukařem Emilen Niklíčkem z Náchoda (bývalým spoluhráčem Víti Petra z mladých let) a kapela si libuje. Znovu jsou vedeny úvahy na téma bubeník do kapely, nejprve byla hozena řeč s Péťou Kučinkou z Machova (Kůčou) a poté jsme oslovili k nanápadné spolupráci i Michala Fredeho, big-beaťáka z Broumova, který je ovšem skalním Slaveňákem a již od svých malých let má co do činění s osadou Dolar a zvláště pak s adoptivním otcem Maťasem.
První z uvedených akcise konala dne 15. března v sále kulturního domu v Suchém Dole. Pozvali nás suchodolští loutkáři, abychom jim udělali večer z jehož výtěžku si budou moci zakoupit nějaký ten mikrofon. Slaveňáci hráli zhruba do 22 hodin, avůj program prokládali vlastní básnickou tvorbou na místní motivy a celý svůj výstup zakončili Zemělělciádou, tj. parodií na mezinárodní tmelící píseň bývalého režimu, poukazující na tragickou situaci dnešního venkovana - zemědělce.
Loutkáři sehráli noční představení pro dospělé, které mělo veliký úspěch a mnohým otevřelo oči nad vyzrálostí projevu tohoto spolku vedeného Hankou Voborníkovou.
Poté kapela odjela na 1. máje na celodenní vystoupení do Německa, letos jak již bylo uvedeno s profi zvukařem. Domnívám se, že jsme obstáli a zároveň si přeji, aby nás tamní společnost prostřednictvím kapelníka Honzy Dostála pozvala za rok znovu.
Další akcí, pro život a existenci osady tou základní, byla oslava 35. výročí vzniku osady Dolar v sále kulturního domu v Suchém Dole. Stala se neuvěřitelná věc — sice Slaveňáci se ze strachu z této akce dokonce několikrát sešli na zkoušce. Sice se více hádali jako vždycky, ale při vystoupení nezklamali. Celý večer zahájila trampská hymna a podle dřívějších zvyků odění trampíci Johny a Forester zvedli na stožár trampskou vlajku osady Dolar. Poté zazněla nová hymna stvořená Joem pro tento den jako předzvěst vyznamenání nejlepších osadníků.
Přímo z Kociánovi soutěže z Ústí nad Orlicí se vrátila rodina Skálová z Machova a „už větší Anička" předvedla část soutěžní skladby. Poté obě přítomné sestry (třetí to nestihla, protože byla na rande) zazpívaly píseň plnou pokory Dej Bože můj na melodii dříve známého Širého proudu.
Třetím vystupujícím byl Kája Kubeček se svými dvěma syny (Karel si zahrál dvě písně i na minulé akci loutkářů). Kluci doprovodili jeho typickou skladbu Tenkrát na západě a sice na lesní roh a el. Kytaru. Karel udělal hezky aranžmá a broumovské trio vzbudilo v hledišti výborný ohlas.
Po přestávce se objevili naši mlaďáci a moc nás potěšili, že se dokázali několikrát sejít a nacvičit několik sice ne country, ale vzhledem k jejich mládí a temperamentu docela mírných písní. Bůh jim dej další snažení. Hráli Lukáš Dostál na klávesy, Péťa Matěna a Honza Borna na kytary, Michal Frede na bicí. Tomáš Fulka na harmoniku a Leoš Kubeček z Machova jako kapelník a především sólový zpěvák. Leoš s Lukášem potom zakončili celý ten večer převážně ve dvou už muzikou, která hodinu od hodiny přidávala na decibelech. Stejně tak dotáhli do konce i večer minulý - loutkařský.
Veliký úspěch měli kamarádi z Hronova Hanka a Noruš se svým kytaristou „rychloprsťákem" a osvěžili tuto podařenou akci folkovou muzikou. Především se líbil Širý proud a skromné vystupování zpěvačky s přesvědčivým hlasem.
Celý ten večer, kterého se účastnilo neuvěřitelných 200 kamarádů, zakončilo pak do ztracena naše seskupení několika vlastními skladbami a poté pak zahrálo ještě několik písní na přání. V průběhu večera opět zazněla lidová poezie a říkanky na místní motivy, mapující příběhy Suchodoláků a Slaveňáků především z úst šerifa Joa.
FOTO